Pocházel z Vysočiny, dětství prožil v Puklicích, obci u Jihlavy. Když začal chodit do školy, zemřela mu maminka na tuberkulózu. Vychovávala ho babička a tatínek, a protože byli možná až moc přísní, přilnul k tetě a k dědečkovi v blízkém Rančířově. Děda, bývalý hulán, jenž slavně bojoval na Piavě a rád o tom vyprávěl, ho svými historkami vtáhl do světa koní.
SPECIÁL LN POHNUTÉ OSUDY KUPUJTE ZDE |
Po vojně nastoupil do Kladrub jako jezdec, pět let shazoval váhu na padesát kilo. On, který měřil sto pětasedmdesát, chutnalo mu a rád se najedl. Poté působil jako vedoucí a trenér v jezdeckém oddíle jihlavské zemědělské školy. Později trénoval koně ve Velké Chuchli, Kunovicích i Slušovicích. Pak se vyučil podkovářem a získal nejvyšší trenérskou licenci. Jezdil, koval, trénoval.
„Kovat se naučil až jako aktivní jezdec. Řada kolegů se na něj obracela, protože koval výborně a nebyl drahý,“ vzpomínala Eva Palyzová, které ve Velké pardubické dvakrát chyběl pověstný kousek štěstí, dvakrát byla druhá. „Patřila jsem taky mezi smolaře, ale Kamil byl v tomhle směru jasná jednička!“
Nakrmit koně, až pak na sál
Při Kamilových historkách se posluchači bavili, ale když je on sám zažíval, tak mu moc do smíchu nebylo. „Dukát na Taxisu neudržel nohy, šel na hlavu a trochu se na mě převalil. Výsledek? Tři moje zlomeniny – jedna klíční kost a k tomu na každé ruce zápěstí. Opodál stála sanitka, že prý hned jedeme na operaci. ‚Jistě, pánové, ale moment strpení... Nejdřív musím doma nakrmit koně. Pak přijdu.‘ Takže jsem zařídil krmení, pak jel do nemocnice a šel rovnou na sál.“
Na Velké pardubické se Kamil Kuchovský nikdy vítězství nedočkal...
Horší bylo, když spadl na Živém plotě u hangáru a odnesla to čelist. „Sedm neděl sdrátovaná huba, člověk mohl polykat jen kašičky – to teda bylo něco!“
Žil naplno, a nejspíš proto si dlouho nechtěl přiznat, že je nemocný. „Nejsou snad žaludeční vředy nemocí rajťáků? Jídlo zhltnu v běhu, vypiju tisíce turků s hustým lógrem na dně hrnečku,“ říkával občas a bolesti žaludku považoval za součást profese. Nechtěl o tom s nikým mluvit, ani doma s Lídou, možná měl časem obavy, že by to mohlo být vážnější, než se zdá. A ono to tak dopadlo.
