Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Poslední jízda malého obra. Charlamov zemřel v den, kdy ho Tichonov odmítl

Sport

  12:12
Reprezentovat SSSR pro něj znamenalo žít. Když Valerij Charlamov vypadl z nominace na Kanadský pohár 1981, cítil nezměrný smutek, zoufalství a beznaděj. Tentýž den se pro něj stal i osudným: legendární hokejista zahynul při dopravní nehodě.

Valerij Charlamov (vpravo). foto: Reprofoto

Spoluhráči ho obdivovali, fanoušci milovali a trenéři respektovali. Valerij Charlamov byl fenoménem své doby a tak trochu úkaz. Mezi urostlými hokejisty na ledě i se svými 173 centimetry a 75 kilogramy vyčníval. Výškový a váhový handicap totiž s přehledem umazával svým talentem a bojovností. Před soupeři byl vždy o krok napřed, dokázal prokličkovat zahuštěnou obranou a pak s přehledem zakončit.

V barvách Sovětského svazu odehrál celkem 11 světových šampionátů, na kterých vybojoval stejné množství medailí – osm zlatých, dvě stříbrné a jednu bronzovou. Tým na něj spoléhal, patřil k jeho nejvýraznějším členům.

„Když jsem v roce 1975 v nároďáku začínal, tak to bylo proti Rusům. Stál jsem při vhazování naproti Charlamovovi a místo na puk jsem koukal s otevřenou pusou na něj. Hrát proti němu byla obrovská čest,“ vyprávěl před časem pro LN Pavel Richter, bývalý světový šampion.

„Dokázal mnohé, přesto se vyvaroval snobskému chování. Těžko se vyjmenovávají jeho nejlepší vlastnosti. Byl to zkrátka skvělý člověk,“ uznal kouč Viktor Tichonov, jenž ho v reprezentačním dresu několik let vedl.

Španělské kořeny

Valerij Charlamov přišel na svět v lednu roku 1948 v Moskvě, ovšem nedlouho po svém narození odcestoval se svou matkou do Španělska. Begonia pocházela z Baskicka a do Ruska uprchla během občanských válek ve druhé polovině třicátých let. V sovětské metropoli si na firemním večírku Kommunar, společnosti zabývající se výrobou pracovních vozidel, padla do oka s mechanikem Borisem Charlamovem a založili rodinu. Tři měsíce po narození Valerije byla svatba.

U malého Valerije se již od dětství projevoval mimořádný pohybový talent. Kdyby se nestal hokejistou, uživil by se i jiným sportem, tvrdili vždy jeho blízcí. Na velmi slušné úrovni se věnoval fotbalu a také tenisu. „A klidně mohl být i zpěvákem nebo malířem. Novým Picassem. Maloval nádherné obrázky, ještě je mám schované,“ usmívala se jeho sestra Taťána.

Brusle poprvé nazul ve Španělsku, když mu bylo sedm let. O rok později se s maminkou přestěhoval do své vlasti – do té doby navštěvoval základní školu v Bilbau. Zamířit zpět do Sovětského svazu rodině bylo umožněno až po otcově intervenci přes Červený kříž. „Všemožnými způsoby bojoval za to, abychom se vrátili,“ vzpomínala Taťána.

Charlamovova cesta mezi sportovní profesionály nebyla tak jednoduchá jako u jiných sportovních osobností. Při léčení angíny u něj nastaly vážné zdravotní komplikace. Byla mu diagnostikovaná revmatická choroba srdeční. Doktor Valeriji zakázal navštěvovat hodiny tělesné výchovy ve škole, zvedat zaváží, plavat, dokonce i účastnit se letních táborů.

Grafika: Valerij Charlamov.

Konec příběhu? Ale kdeže! Charlamov sport miloval a skončit pro něj bylo nepředstavitelné. Výzvu lékařů neuposlechl. Svůj talent se však ve čtrnácti letech rozhodl prodávat už jen při ledním hokeji.

A udělal dobře. Drobný černovlasý kluk se začal měnit v legendu.

Otec ho přivedl na kluziště a pracoval na zdokonalování Valerijových herních dovedností. Vše tajně a za zády starostlivé maminky. Když usoudil, že je syn připravený na profesionálně vedený trénink, zavedl jej na nábor nových hráčů do CSKA Moskva. Aby Valerij uspěl, provedl malou lest. Charlamova vydával za později narozeného. Se svým vzrůstem a dětským zjevem mezi o rok mladší snadno zapadl. Mezi trenéry družstva se stal oblíbeným, a tak po prozrazení jeho skutečného věku si ho pod svými křidly ponechali.

O čtyři roky později byl doporučen do prvního týmu k legendárnímu koučovi Anatoliji Tarasovovi. Valerij se mu nezamlouval, zejména kvůli výšce. Šanci dostal až po doporučení Charlamovova bývalého kouče Borise Kulagina.

Tarasov, jenž vychoval řadu výjimečných hokejistů a vedl i sovětskou reprezentaci, zvládl tvrdými, mnohdy až krutými tréninkovými metodami připravit Valerije na vrcholový hokej.

Legendární formace

V CSKA a pak i v národním týmu vytvořil dost možná nejúdernější útok hokejové historie: Boris Michajlov, Vladimir Petrov a Valerij Charlamov. Trojice spolu s gólmanem Vladimirem Treťjakem byla kostrou sovětské mašiny, která v Evropě s nebývalou lehkostí drtila jednoho soupeře za druhým.

„Proti SSSR se mi hrálo špatně. A to hlavně kvůli Charlamovovi,“ uznal jeho bývalý rival František Kaberle starší.

Charlamov jako by se při všech těch výhrách na ledě vznášel, tančil, soupeře přiváděl k šílenství. Když našlápl, jen málokdy se ho podařilo zastavit. Z hokeje udělal umění. Třikrát pronikl do all star týmu světového šampionátu.

„Valerka byl trošku solitér, ale neuvěřitelný hráč. Bruslař, technik, střelec,“ pravil kolega z útoku Michajlov. „Skvěle se pohyboval. Vše, co na ledě dělal, vypadalo tak lehce a přitom elegantně,“ přidal se gólman Treťjak.

„Všichni jsme k němu vzhlíželi. Chtěli bruslit jako on, střílet jako on. Nejlepší ze všeho ale bylo jeho nasazení,“ uznale přikyvoval bývalý ruský reprezentant Andrej Nikolišin.

Valerij Charlamov.
Valerij Charlamov.

Valerijova hvězda rychle stoupala. Přišly však i problémy. Stejně jako řada spoluhráčů, kteří snášeli tvrdé tréninkové dávky, hledal svůj pokoj a klid v alkoholu.

„Dokázal žít tak, jak se má. V tom mu nezabránily ani tehdy obávané bázy,“ vzpomínal dlouholetý sok Josef Augusta.

Roku 1976 se CSKA utkalo ve Spojených státech s Philadelphií. Zápas měl politický podtext, kluziště se tehdy div že neproměnilo v ring. „Nemělo to s hokejem nic společného. Dostávali jsme rány zezadu, krosčeky i kopance,“ zlobil se brankář Treťjak.

Hlavní kořistí tvrdých Američanů byl Charlamov. Ed Van Iimpe ho už v první třetině zasáhl loktem do obličeje tak tvrdě, že hráči Moskvy na protest opustili kluziště. Pod hrozbou pokuty se nakonec vrátili a prohráli 1:5.

„Spousta hráčů si na něm vybíjela svou zlost. Soupeři ho sekali, bili, ale on si nikdy nestěžoval,“ vzpomínal trenér Tichonov. Také i sám uměl mnoho ran rozdat.

Po návratu z amerického turné mu kariéru přibrzdila vážná dopravní nehoda. Přežil, zle si ale poranil holeň a na dlouhé měsíce musel s hokejem skončit. Dle lékařů mu hrozilo, že nebude chodit. Charlamov vynechal kanadský pohár, nechal si do nemocnice přemístit posilovací stroje a dřel. Nepřipouštěl si, že by již nehrál.

SPECIÁL LN POHNUTÉ OSUDY KUPUJTE ZDE

Nový magazín LN - 101 pohnutých osudů.

Snad právě jeho silná vůle, bojovnost a odhodlání mu dopomohly kritický moment kariéry překonat. Rehabilitace se vydařila. Charlamov se vrátil na led, ovšem zprvu, než se dostal zpět do formy, trénoval jen s žáky a dorostenci. Vrátil se před dalším MS.

Svůj absolutní vrchol už měl tehdy za sebou. Za ten se dá označit rok 1972. Na olympiádě posbíral 16 kanadských bodů, s výjimkou remízy se Švédy SSSR všechna utkání jasně opanoval.

Turnaje se však nezúčastnila Kanada, kolébka hokeje, místo, kde hrají ti nejlepší. Nikoliv Evropané, opravdovou zkoušku představovali Phil Esposito, Bobby Clarke, Ken Dryden a další.

Ještě v téže sezoně se natěšení fandové dočkali: došlo k porovnání sil dvou hokejových velmocí.

Charlamov při sérii století svými výkony ohromil celé zámoří. Hned v prvním utkání vstřelil hráčům Kanady dva góly a nejvýraznější měrou se podílel na nečekaném vítězství Sovětů 7:3.

Na svou stranu si získal dokonce i fanoušky soupeře a jejich hráče. „Žádný z hokejistů NHL není lepší než on,“ pěl chválu na drobného útočníka kanadský kouč Harry Sinden.

V šestém utkání série Charlamovovi Bobby Clarke způsobil frakturu v kotníku. Byť do následného střetnutí nastoupil, byl sotva poloviční.

Se zraněním to proti kanadským hvězdám nešlo. Severoamerický celek nakonec osmidílný seriál utkání ovládl v poměru 5:3.

Charlamov patřil v první polovině série k nejlepším. Nebylo divu, že o něj po turnaji stály snad všechny celky nejlepší hokejové soutěže světa NHL. Hrdý reprezentant Sovětského svazu však milionové nabídky vždy rázně odmítl.

Ústup ze slávy

Na přelomu 70. a 80. let se však zdálo, že po stovkách drsných tréninků i zápasů už Charlamovovi dochází dech. I proto se po veleúspěšné desetiletce od tehdejšího reprezentačního trenéra Tichonova dozvěděl, že nebude nominován na Kanadský pohár 1981.

Vzápětí, stále 27. srpna 1981, usedl Valerij Charlamov se svou manželkou Irinou a jejím bratrancem do volhy a vydali se ze svého venkovského sídla domů do Moskvy. Řídila Irina, přestože neměla platné řidičské oprávnění. Na mokré vozovce nedaleko hlavního města nezvládla řízení, vozidlo strhla do opačného směru, kde došlo ke srážce s protijedoucím kamionem. Jejich auto bylo zcela zdemolované. Při druhé nehodě už Charlamov štěstí neměl.

Posádka vozu nepřežila.

Tragickou událost připomíná pamětní kámen s nápisem příznačného znění: „Zde padla hvězda ruského hokeje.“

Valerij Charlamov.

Valerij Charlamov ve věku pouhých třiatřiceti let opustil milovanou dceru Begonitu a syna Alexandera. I ten se pokusil dobýt hokejový svět, ovšem na slávu svého otce nenavázal.

„Tatínek býval velmi málo doma, ale miloval nás. Jeho návraty, to byly hotové svátky! Nikdy na ně ani na něj nezapomenu,“ líčila se slzami v očích Begonita.

Své poslední reprezentační utkání odehrál Charlamov 9 dnů před smrtí. SSSR na turnaji Poháru Rudého práva porazilo Finsko 5:2. K celkovým 74 brankám ve 105 zápasech v národním týmu už další nepřidal...

Číslo 17 patří v ruské reprezentaci a týmu CSKA historii. Na Charlamovovu počest bylo ze všech sad dresů vyřazeno.

Při uplynulém mistrovství světa v Česku právě jeho fotografie vítala ruské reprezentanty při vstupu do hotelu, kde byli ubytováni.

I on svou symbolickou přítomností dodával svým nástupcům síly při cestě za stříbrem.