Však si sám říká „Hanácké Ferguson“ a kamarádi na něj volají „Sire“ podle legendárního trenéra Manchesteru United.
Před pár lety řekl velkému fotbalu sbohem. V lize odkoučoval rekordních 416 zápasů a dost, už nechtěl pokoušet nemocné srdce. Napsal knihu a byl si jistý, že zůstane v ústraní. Místo toho dostal nabídku, ať se připojí k disciplinární komisi: „Já? Bouřlivák John? V šestašedesáti?“
Baví vás to, ne?
Moc! Ukážu vám esemesku, kterou mi poslal pan Károlyi, bývalý šéf disciplinárky, u kterého jsem dřív byl jako doma. Pane, vždyť já zaplatil 120 tisíc korun na pokutách.
Ze svého?
Skoro. Jen tehdy ne, když jsem se zastal útočníka Rojky, kterému v Olomouci nadával jeden divák. Vyhoď toho žebráka, křičel na mě. Tak jsem vyletěl. Disciplinárka si mě pozvala na Strahov, tak si cestou říkám, že by to mohla být podmínečka a bác, 35 tisíc. To mě nakrklo. Začali se na mě skládat kluci v kabině a Sigma to nakonec smázla za mě.
Co vám vlastně Alexander Károlyi napsal?
Blahopřeju vám, milý Petře. Přeju pevné nervy a držím palce. Člověče, mě to až dojalo.
Je to velká změna, když teď patříte mezi soudce?
Velká, protože na všechny hříchy jsou paragrafy. Za mých časů se trestali hlavně trenéři a já tam teď na podzim měl jediného, kamaráda Standu Levého ze Slovácka. Kopl do plastové lahve a hrozila mu nejen pokuta. Povídám šéfovi Richardu Bačkovi, to je ti strašně fajn člověk a osobnost, spravedlivá a chytrá. Tak tomu Richardovi povídám: Chlape, já před lety v Teplicích vzteky zakopnul balon, který ležel za lajnou, a dostal jsem důtku. Moje rada zní: Levého netrestat!
Takže jste se přimluvil?
No jasně. Když si Staňa Levý přišel vyslechnout trest, byl celý rozklepaný: Ty, pocem, kopnuls do té flaši placírkou, nebo nártem? Placírkou, Peťo, placírkou. Aha, to je polehčující okolnost, máš důtku. Ale pamatuj, já ti navrhoval čtyři zápasy natvrdo a 50 tisíc navrch, tihle mladí právníci mě přemluvili.
Pro jaké excesy máte ještě pochopení?
Obecně bych byl mírnější než paragrafy. Třeba se každý druhý čtvrtek řeší fanoušci Slavie. To mě mrzí. Když se naposledy objevil jejich zástupce ve dveřích, říkám mu: Pane Vrba, vždyť já vás vidím častěji než svou manželku.
Co Bohemians a poslední flastr za špatně připravené hřiště?
350 tisíc je dost, já bych to zjemnil, jenže paragrafy neokecám. Tuhle si vyslechl trest Richard Jukl, můj kamarád, ředitel Hradce Králové. Zase kvůli fanouškům. Hradec musel platit 60 tisíc a Ríša třísknul dveřmi, až málem vyletěly z pantu.
A sparťané Koubek s Váchou, kteří poslali rozhodčí Ratajovou k plotně?
I když mám tu dívenku rád, tak 40 tisíc bych chlapcům nedával. Ani sprosté slovo neřekli. Ale snažím se uvažovat přísněji, učí mě řády a ti vzdělaní lidé, kteří sedí v komisi se mnou. Právníci, soudci, advokát. Tuhle jsem jim řekl: Chlapci, vždyť já bych mohl být váš fotr, říkejte mi Johne. Už jsme si na sebe zvykli.
Dojíždíte bez nároku na honorář, jen za proplacený cesťák?
Jasně, a mně se to líbí, na každý čtvrtek se těším. Karel Brückner se divil: Ty, Johne, proč jsi to vzal? Jsem mezi mladými, takže nestárnu. A mluví se o mně, takže nejsem mrtvé. Až se mluvit přestane, su v prdeli.
Báječně vyprávíte, to je balzám. Tak proč jste byl jako trenér cholerik?
Honzo! Honza seš, viď? Protože mi šlo o výsledek. Když jsem měl pocit, že mi rozhodčí bere výsledek, chytal mě amok.
Lítaly talíře taky u vás doma?
Býval jsem ostrý i na manželku, jenže ona mě vždycky uzemnila: Víš co, řvi si na ty své fotbalisty a mě vynech.
dosi ve Zlíně před vámi vyskočil z okna.
Peťa Červenka. Tak mě naštval, že jsem ho chtěl lísknout. Měl štěstí, že vyskočil.
A lískl jste někdy?
Museli mě držet v Brně, protože by to schytal Aleš Besta. Při tréninku vyrukoval na mladého Střeštíka a pak jsem byl strašně zlej. Kapitán Trousil mě lapnul, abych ho nezmlátil: Treňo, treňo, nedělejte to! Já trénoval devět klubů, měl pod sebou moře hráčů a nemohl jsem se zalíbit všem. Někteří byli v prvním šuplíku, ti byli krásní a dodnes mi říkají táto. Tomáš Randa mi dokonce věnoval obraz. Ti, kteří mě nemuseli, se skrývali v pátém šuplíku.
V jakém šuplíku by byl hráč Uličný pod trenérem Uličným?
Letěl by do šestého, okamžitě! Já býval remcal, ve třiceti jsem měl trenérskou licenci a každému jsem radil.
Komu nejvíc?
Všem. Až mi chtěl Milan Máčala jednu ubalit. I Karel Brückner se zlobil. Já byl rebel, který se vzpíral autoritám. Pamatuju si na Jarka Dočkala. Ve dvaaosmdesátém jsme se Sigmou poprvé v historii vykopali první ligu, banda super kamošů si splnila sen. Pak přišla sezona a my platili daň za nezkušenost. Třeba s Duklou jsme doma prohráli 0:1, Klucký nám dával gól pět minut před koncem. Vyprodáno bylo. Dočkal vrazil celý rudý do kabiny, zabrzdil u tabule a křičel: A teď sem jeden po druhém přijdete a nakreslíte na tabuli, kde jste stáli při gólu. Úplně prskal, jak zuřil. Navrátil! Pocem! Palička! Teď ty! Vyskočil! Hoši byli po..aní strachy. Na závěr se ozvalo: Uličný! Kdes byl? Kresli! Já marně ukazoval za tabuli, kde byla koupelna. Kresli, Uličný! Já byl za váma, treňo, ve vaně, už jsem nehrál. Přitom jsem tam posledních dvacet minut byl.
Nechal si někdo z trenérů poradit?
Zrovna Dočkal se na mě občas obrátil, protože já už měl licenci, tak mě zkoušel. Hráli jsme na Bohemce a já doufal, že si v té velké Praze zase po letech kopnu. Tak Peťo, kurňa, co bys dělal, abys to zkusil zachránit? obrátil se na mě Dočkal, když jsme prohrávali 0:3. Treňo, střídéte ty útočníky, hrají ho..o. Ale koho tam mám dát, vždyť na lávce nikoho nemám, povídal Dočkal. Potvora, úplně mě přehlédl. Hrál jsem až od 72. minuty a rupli jsme 0:4. Teď se chechtám, ale tehdy mě Jarin namíchnul. A to nebylo všechno.
Jen mluvte, pane Uličný.
Ve dvaatřiceti jsem cítil, že mi ujíždí vlak. Šel jsem za Dočkalem a doufal, že mě hecne. Kéž by řekl: Vydrž, makej, šance přijde. Treňo, já myslím, že už na to nemám, přiznal jsem mu upřímně. On nehnul brvou: A víš, že si to myslím taky?
Hned v roce 1984 jste začal trénovat a největší úspěch jste zažil až při poslední štaci v Olomouci. Zachránil jste ligu a vyhrál domácí pohár. Vzpomenete si, čím se vám odměnili hráči?
Dali mi hodinky s věnováním. Stojí tam: Vy ču...., mám vás rád. Říkal jsem jim to vždycky, když se vyhrálo. Bylo to pouto mezi hráči a trenérem.
A taky vaše fotbalové motto, viďte?
O mně se vědělo, že umím vyburcovat, že nejsem člověk pro dlouhou koncepční práci. Spíš motivátor, který vydrží dva roky a jde dál. Vyhodí hodného trenéra a vezmou lumpa Uličného, který to zblbne a udělá i nemožné, aby se problémy zvládly.
Slavia se Spartou se neozvaly?
Nikdy, takové borec nejsu. Já byl trenér pro provinční kluby.
Na taktických plánech jste si někdy dával záležet?
To pozor, velice. Učil jsem se od Brücknera, což je největší myslivna mezi trenéry, kteří se u nás narodili. Ale nejsilnější jsem byl v kabině, v psychologii, v koučování. Já býval praktik, který měl základ od velikánů. Od Brücknera, Máčaly, Pospíchala.
Nemáte cukání, že byste to ještě zkusil?
Ty vole, pro trénování musíš mít sílu, energii. Od pětačtyřiceti do pětapadesáti roků, to je ideál. To máš chuť dělat voloviny a prát se, aby hráči viděli, že ti jde o výsledek. Jakmile síly ubývají, je to špatné. Navzdory tomu, že jsem největší úspěch prožil ve dvaašedesáti, podporuju hlavně mladé kluky. Šilhavého, Kozla, Trpišovského.
Nikdy jste o tom moc nemluvil, ale měl jste problémy se srdcem.
Pořád se léčím. Šest roků baštím warfarin, lék nebezpečný jak sviňa. Ředí krev. Bez něj bych byl dávno po mrtvičce.
Hrozilo to?
Hlavně ve Zlíně a Ružomberku, 2007 a 2008. Bývalo mi strašně zle, kolikrát jsem chtěl volat záchranku. Netušil jsem, že trpím arytmií síní. Až doktor mě varoval: Pane Uličný, měl jste na kahánku, musíte zvolnit. Dvakrát do mě bouchali elektrické šoky, aby srdíčko nastartovali, mrtvice čekala za rohem.
Zvolnil jste?
Táta mi umřel příliš brzo, praskla mu srdeční chlopeň. Já chci na světě ještě chvíli zůstat. Mám to tu rád.
Další důvod, proč netrénovat, že?
Doktoři tvrdí, že srdce trenérů dostává zabrat víc než srdce kosmonauta při startu rakety. Strašlivý zápřah při každém zápase. To je silný argument.
Čím to, že si tak vyhovíte s Karlem Brücknerem? Oba jste úplně jiní.
Možná proto. Já jsem žoviální a otevřený, on opak. Ale já si ho vždycky vážil. Lepší trenér u nás nikdy nebyl.
Brückner je o 11 let starší, přitom jste trenérské zkoušky dělali v podobném termínu.
A Karel se trápil s fyziologií. Já nic neuměl, naštěstí mi pomohl docent Zelenka, který zkoušel. Vytáhl jsem si první otázku a nic, jen jsem se provinile zaksichtil, že nevím. Druhá? To samé. Třetí? Zas. V tom jsem uviděl, jak tam visí obrázek Vlasty Kopeckého, legendárního střelce Slavie. Povídám: Tož, tohle byl kopáč, pane docente! Pokecali jsme o Kopeckém a bylo.
A Brückner?
Jemu tam na stěně visel prezident Husák. Vrátil se nakvašený a hned mi vynadal. On se taky moc neučil, ale fotbalu rozuměl jako nikdo z nás.
Nezlobte se, ale nevěřím, že všechny ty historky jsou skutečné.
O tom nepochybujte.
Jak jste se coby voják potápěl do Dunaje s hřebíky v puse, abyste je zatloukl do pontonu?
Ne, nebyl jsem v Komárně u ženistů. Měl jsem modrou knížku, ale musel jsem si aspoň něco vymyslet, když se kluci bavili o zážitcích z kasáren. Vláďa Kára, Karel Jarůšek, Karel Kroupa. Vyprávěli si o vojně a já jim povídám: Hoši, za normalizace vymysleli v Praze, že budou 200 největších borců izolovat pro případ, že vypukne nukleární válka. Borci přežijí a pak budou oplodňovat baby, aby lidstvo nevymřelo. A já jsem na 180. místě, proto mě neposlali na vojnu.
A doopravdy?
Těsně před odvodem, v osmašedesátém, mi balon spálil kůži na nártu. Dostala se mi tam špína, kterou jsem si, já blbec, propíchl nahřátým hřebíčkem. Rozlezlo se to po celé noze a doktoři se zhrozili, co jim to na odvod přišlo za opařené prase. Dostal jsem modrou knížku a ten samý rok jsem šel do Prahy na fakultu tělesné výchovy, kterou jsem studoval jedenáct let. Pro sichr každý rok dvakrát, abych to uměl pořádně.
