Když Martina Navrátilová opustila ve svých devatenácti letech republiku, ve své rodné zemi přestala existovat. Její jméno se pod hrozbou přísných trestů nesmělo objevovat v žádných médiích, a její tvář byla dokonce ze snímků českých vítězek Fed Cupu vyretušována.
Její emigrace vystrašila i tenisové funkcionáře. Na svazu dokonce raději ani nechtěli onen slavný Fed Cup. "Tenhle pohár se stal jakýmsi žhavým uhlíkem," vzpomínala další vynikající tenistka Helena Suková. "Všichni se ho báli a nikdo ho radši nechtěl. Tak zůstal celý rok u nás doma."
Maximálně výsledek
Žurnalisté se museli v předlistopadové éře držet striktních pokynů a o sportovcích, kteří se rozhodli žít na Západě, nesměli psát buď vůbec, nebo podle pokynů pracovníků ČUTI a FUTI (Český či federální úřad pro tisk a informace) třeba jen stručnou noticku. Takže když Navrátilová vyhrávala Wimbledony, zpravidla se v tisku objevil pouze výsledek.
Zejména televizní a rozhlasoví reportéři se občas ocitli před takřka neřešitelným rébusem. Hlavu jim zamotal třeba hokejový fenomén Peter Šťastný. Po útěku ze Slovenska získal kanadské občanství a chystal se reprezentovat Javorové listy na Kanadském poháru. Média se tady proto Kanaďanům posmívala, že asi nemají dostatek vlastních hráčů, když sahají po takových "existencích". Pořádná svízel však nastala zejména ve chvíli, kdy Kanada na turnaji potkala ČSSR. Televizní komentátoři se podle pokynů snažili seč mohli útočníka s číslem 26 přehlížet, což se víceméně dařilo až do chvíle, kdy Šťastný vstřelil gól. Ten už přece jen "okecat" nešel...
Když třeba skvělí hokejisté Václav Nedomanský (zvaný Božský Nedo) s Richardem Fardou v roce 1974 emigrovali, tisk z nich nejprve učinil zločince. Poté zmizeli z novin a časopisů i ze všech encyklopedií. Jako spousta dalších.
Někdejší uznávaný hokejový a tenisový komentátor Luděk Brábník v 70. letech přečetl zkratku hokejistů Sovětského svazu v latince. Na dresech měli azbukou vyvedené CCCP (tedy SSSR) a Brábník schválně vyslovoval "cécécépé". Vyhodili ho na hodinu.
Seškrtaný Zátopek
V roce 1980 sepsal kolega povídání o Emilu Zátopkovi, ale zbyly z něj jen trosky. Šéfredaktor dramatické škrty v textu doprovodil odzbrojující větou: "Cožpak neznáte Zátopkův postoj v roce 1968?!"
Nezapomenutelný byl především návrat Martiny Navrátilové do tehdejšího Československa. V roce 1986 přiletěla s americkým družstvem do Prahy na Fed Cup. Její kolegyně, v té době nejlepší světová tenistka Chris Evertová poskytla jednomu listu exkluzivní rozhovor, avšak šéfredaktor ho zkrátil na pár otázek a odpovědí. Vysvětlení? Obdobné: "Vždyť je to Američanka!"
Přílet Navrátilové zalarmoval nejrůznější špicly, ale také politiky. Individuální rozhovory byly zakázané, všichni šéfredaktoři dostali přesné instrukce, na co se na tiskové konferenci redaktoři smějí ptát.
Národ ale věděl své. Když Navrátilová vpochodovala na kurt, lidé na přeplněných tribunách povstali a vzdali jí hold nekonečným bouřlivým potleskem. Tehdejší premiér Štrougal dojemnou situaci neustál a v šoku prchl z vládní lóže.
Navrátilová pak do mikrofonu před náhle ztichlou Štvanicí pronesla památné věty: "Jsem nesmírně šťastná, že jsem opět v Praze. A doufám, že to nebude trvat dalších jedenáct let, než k vám zase budu moci přijet," a rozplakala se.
Kdo jen mohl tušit, že již o tři roky později Československo rozjasní svoboda.
