Hecujete se trochu s vaším finským pronásledovatelem Terem Pitkamäkim?
Občas v průběhu závodu něco ze srandy okomentujeme, ale Tero není právě komunikativní typ jako třeba Andreas Thorkildsen, takže toho moc není.
Fin vede světové tabulky, ale vy máte na kontě tři z pěti nejdelších hodů roku. Jak moc to prospívá vašemu sebevědomí?
Když to tak člověk vezme, ta jednička je jenom třešnička. Mnohem důležitější směrem k velkým závodům je stabilita výkonnosti. Dodává sebevědomí. Člověk si mnohem lépe uvědomuje, co si může dovolit. Že třeba na světovém šampionátu nemusí v kvalifikaci házet úplně na riziko.
Cítíte, že druhým rokem v absolutní světové špičce dozráváte?
S pozicí, v níž se teď vyskytuju, se srovnávám líp a líp. Předtím jsem na spoustu věcí nebyl zvyklý. Jenže jak to třeba dopadne na mistrovství světa v Moskvě, to se teprve uvidí. Tam se ukáže, jak jsem se s tím sžil. Velký šampionát, to je vždycky dílo okamžiku.
V Oslu jste suverénně vyhrál, ačkoliv jste hlavně po prvním pokusu nespokojeně kroutil hlavou.
Byl to dobrej zajišťovák, ale musel jsem brzdit, odhazoval jsem hodně blízko u čáry. Věděl jsem, že to byly ztracený metry. Ve druhém hodu jsem si pak pohlídal rozběh, běžel víc zadrženě a tolik nekvaltoval. Zúročilo se to, mohl jsem ten pokus dodělat. Ale další hody jsem pak trochu zbytečně bláznil. Chtěl jsem hodit ještě dál, rozbíhal se strašně rychle.
Jak příjemné je být na závodě v situaci, kdy jasně vedete a můžete si vyzkoušet něco navíc?
Docela dost. Jinak se závodí v situaci, kdy potřebujete hodit nějaký výkon na umístění nebo když prostě chcete hodit na hranici, na kterou můžete mít. Člověk zkouší.
V posledních týdnech vás pobolívala achilovka. V jakém je stavu po dvou závodech ve čtyřech dnech?
V Oslu bolela hlavně při rozcvičení, v závodě už jsem ji tolik nevnímal. Pořád je to na hraně. Naštěstí to zatím není tak strašný, že by mě to limitovalo nebo dělalo problém s technikou.
V čem vás tedy nejvíc omezuje?
Zatím hlavně na trénincích, když potřebuju potrénovat nohy, Někdy se musí udělat kompromis. Ale fyzioterapeut Pavel Albrecht na ní odvádí kus práce, udržuje ji v použitelném stavu.
Asi jí neprospívá ani nevlídné počasí zkraje sezony. Jak moc už vyhlížíte závod v ideálním počasí?
Pravda, akorát na začátku sezony v Dauhá bylo teplo, ale tam je to samozřejmostí. Jinak jsme žádné hezké počasí moc neužili. V Pekingu sice bylo docela příjemně, ale tam jsem zase nebyl v moc dobrém rozpoložení já.
V nejbližších týdnech vás čeká nabitý program: evropský šampionát družstev v Dublinu, Zlatá tretra v Ostravě a pak další dvě Diamantové ligy v Birminghamu a Lausanne. Zvládnou to vaše achilovky?
Je toho hodně, že? Uvidíme. Komplexně to bude zápřah, aby ty výsledky byly stabilní. Žádná sranda. Pokud budu muset situaci zachraňovat, odházím na některých závodech třeba jeden nebo dva pokusy. Uvidíme, jak se to vyvine. Musím tu achilovku trochu šetřit.
