Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Prefontaine chtěl být vždy v čele. Olympijský sen mu zhatila tragická autonehoda

Sport

  7:00
Málokterý sportovec budil takové emoce. V první polovině 70. let jste na atletických stadionech mohli na tričkách diváků vídat vedle sebe nápisy protichůdných postojů „Legend“ či „Stop Pre“. Oba byly určeny běžci Steveu Prefontainovi. Muži, jemuž opravdovou stopku vystavila až tragická autonehoda. V pouhých 24 letech.

Steve Prefontaine a jeho rekordy. foto: ARCHIV LNReuters

Charakteristický knírek, dlouhé hnědé vlasy, světlý dres Oregonské univerzity a pozice na čele peletonu vytrvalců. Stevea Prefontaina mezi ostatními běžci nebylo těžké rozeznat. Atlet hipísáckého vzhledu v tretrách značky Nike, pro něhož druhé místo v jakékoliv fázi závodu neznamenalo taktickou pozici pro útok, nýbrž osobní potupu. 

Když za svou životní baladou udělal tečku nešťastnou tragédií, držel všechny americké rekordy v distančních bězích od dvou do deseti kilometrů. Jeho osobnost fungovala jako magnet, vystupoval jistě a sebevědomě, nebál se postavit autoritám. Byl rebel, který se svou povahou, osudem i odkazem vepsal do kronik sportu tak jako James Dean mezi hollywoodské ikony minulého století. 

SPECIÁL LN POHNUTÉ OSUDY KUPUJTE ZDE

Od startovního výstřelu se držel vždy na prvním místě, zcela osamocen, netaktizoval, byť tím své trenéry přiváděl k šílenství. Pre, jak se mu přezdívalo, se nikdy nezměnil. Vše dělal naplno a bez úlev, neuměl se šetřit. V jistých fázích kariéry na to ale doplatil. Podobně jako v životě... 

„Chcete-li dělat věci hůře, než jak nejlépe dovedete, pak plýtváte darem,“ říkával uvědoměle. 

Narodil se 25. ledna 1951 v Coos Bay ve státě Oregon. Měl dvě sestry. Matka Elfriede pracovala jako švadlena. Otec Raymond sloužil během druhé světové války v americké armádě. Později se živil jako tesař a svářeč. Stevemu v jeho řemeslu rád vypomáhal. Právě v dílně si osvojil pracovitost a zodpovědnost. 

Prefontaine se nezastavil už jako dítě, aktivně se zapojoval do všech možných školních činností. Byl ve fotbalových a basketbalových týmech. Talent, pohybová zručnost a šikovnost s míčem – nic z toho mu nechybělo, ovšem nevyrostl tak, aby se mohl mezi mohutnějšími spoluhráči v kolektivních sportech prosadit. 

Na vrcholu kariéry vážil 69 kilogramů a měřil jen 175 centimetrů. V osmé třídě si všiml tréninků v cross country, jež probíhaly kolem fotbalového hřiště. Vycítil, že právě v distančním běhu by mohl konkurovat těm nejlepším žákům, že v něm by mohla být jeho největší síla.

Nemýlil se. Později v témže roce se zapsal do družstva. A běh si okamžitě zamiloval. Aby ne, když mu tak šel... „Pomaleji jsem se učil a ostatní děti si země dělaly legraci. Až běhání mi dodalo dostatek sebedůvěry,“ pravil.

Klíčové spojení

V 15 letech na střední škole vytvořil první národní rekord – dvoumílovou trať prolétl v čase 8:41,05. Vyhrál státní šampionát v přespolním běhu. V této disciplíně v letech 1968 a 1969 neprohrál. 

Ustrašený junior se rychle proměnil v suverénní, sebevědomou personu. Do svých řad ho rekrutovaly prestižní běžecké školy v okolí. Kývl na nabídku Oregonské univerzity. Uznávaný trenér Bill Bowerman mu jako jediný napsal osobní dopis. Stálo v něm, že z něho udělá nejlepšího distančního běžce všech dob. 

„To bylo vše, co jsem potřeboval vědět,“ vzpomínal Prefontaine na jeden z klíčových momentů kariéry. Došlo tak ke spojení, které nastartovalo úspěch nejen na atletických oválech, ale i na poli marketingu. 

Bowerman si od svých svěřenců pečlivě bral míry chodidel a tvořil jim závodní obuv. Využíval k tomu nejrůznější technologie a zařízení: traduje se, že k tvarování a lepení mu dokonce sloužil manželčin vaflovač. Nakonec si založil malou firmu – každý z párů ozdobil fajfkou a pojmenoval jej Nike. 

Prefontaine pod vedením nového kouče sbíral jeden úspěch za druhým. S Bowermanem získal na počátku 70. let mezi amatéry sedm amerických titulů – v přespolnímběhu i na atletickém oválu. Během působení na Oregonské univerzitě vyhrál všechna měření sil na tři míle, kterých se účastnil. 

Časy měl úchvatné. V Prefontainově dospělém věku by každý z jeho závodních běhů na tři kilometry bezpečně stačil k překonání platného českého rekordu (Jan Pešava – 7:46,72). V roce 1974 budoucí výkon českého reprezentanta překonal dokonce o více než čtyři vteřiny! 

Skála, do níž Prefontaine při osudové nehodě narazil.

Hvězda z Oregonu však neměla vyhrazenou specializaci. Zářila na všech vzdálenostech od 1500 až po 10 000 metrů. 

„Rád svým během tvořím něco výjimečného. Líbí se mi, když se lidé zastavují a říkají mi, že ještě nikdy neviděli nikoho takhle běžet. Znamená to, že to děláte zajímavěji než všichni ostatní,“ vysvětloval Prefontaine, jenž své rivaly pravidelně táhl za zády.
„Někdo mě sice může porazit, ale pro to se musí vydat až na krev!“ uvědomoval si svou sílu. Pro Američanovu aroganci, sebevědomí a svérázný vzhled jím někteří fanoušci opovrhovali. 

Nikoliv kouč Bowerman. Silou osobnosti a jedinečným pojetím závodů Prefontaine udělal z běhání fenomén, moderní a celospolečenskou záležitost. Jeho symbióza s firmou Nike pomohla malou národní obuvnickou společnost měnit v nejcennější sportovní značku světa – a Steveovi k pokrytí tréninkových nákladů. Byl jmenován národním ředitelem pro veřejné záležitosti. 

Bowerman zajistil Steveovi zvýšení ročního stipendia na 5000 dolarů, a tak mohl zanechat příležitostné práce za barem. 

Orientoval se v nabízených produktech, s ostatními běžci sdílel své tréninkové tipy, motivoval je a zároveň popularizoval běžeckou obuv. „Steve byl učenlivý, zajímaly ho výrobní technologie,“ vzpomínal Geoff Hollister, taktéž běžec z Oregonské univerzity a zaměstnanec Nike – vedl obchod v Eugene. S Prefontainem byli dobří přátelé, oba se zajímali o architekturu, auta a samozřejmě o sport. 

Navštěvovali nejrůznější běžecké komunity, školy a kluby. „Všude, kde jsme byli, si Steve udělal čas, aby si zaběhal s dětmi. Probíral s nimi jejich trénink, formu a techniku,“ prozradil Hollister. 

V knize Out of Nowhere popsal Prefontainovo setkání se studenty z Alabamy. Radil jim: „Musíte mít cíle. Navrhuji vám, abyste si je hned zapsali. Když to uděláte, ztotožníte se s nimi. Neplýtvejte svým časem.“ Komunikoval dokonce i se svými rivaly. Díky tomu se produkty Nike rychle rozšířily i mezi další elitní běžce. Daroval jim obuv s osobním vzkazem a vizitkou. „Byl to Steveův nápad,“ ocenil Hollister přínos svého kamaráda. 

V dubnu 1975 zaslal Prefontaine nadějnému běžci Billu Rogersovi jeden pár maratonek Nike Boston ’73. „V oddíle jsme si je prohlíželi, kolovaly mezi námi. Boty byly moc pěkné a originální. Ale nás nejvíc nadchlo, že je zaslal i s dopisem Steve Prefontaine,“ zářil Rogers. Za pár týdnů v nich běžel bostonský maraton... a vyhrál. 

Největší a také nejtěžší zkoušku kariéry absolvoval Prefontaine na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Ve 21 letech byl jasnou americkou jedničkou v běhu na 5000 metrů. Ve finále závodu k nelibosti kouče Bowermana zvolil svou tradiční metodu: netaktizovat, utéct a za každou cenu se držet v čele.

Na svůj plán doplatil

Měnil tempo, aby zachytával každý nástup soupeřů. Prefontainovi, tvrdošíjně trvajícímu na vítězství metodou start–cíl, v závěru došly síly. V posledním kole se přes něj přehnal Fin Lasse Virén, Tunisan Mohamed Gammoudi a na konci cílové rovinky i Brit Ian Stewart. Na medaili to nestačilo. Za svým osobním rekordem Američan tehdy zaostal o téměř sedm vteřin. 

„Zkusil jsem si mezinárodní konkurenci. Už vím, co dokážou nejlepší chlapi na světě. Proti nim nejde jen vyběhnout a utéct,“ připustil. Neúspěch v Německu ho zlomil. Netrénoval, z krachu se několik dnů oklepával. Následně si stanovil nový cíl: zlato v Montrealu 1976. 

Ač běžec elitní světové špičky, Prefontaine nikdy nepřišel o status amatéra. Pokud by opustil organizaci Americké atletické unie (AAU), proti které bojoval, na základě pravidel by nejspíš přišel o možnost účastnit se olympijských her. „Amatérské organizace měly být zrušeny už v roce 1920,“ kritizoval systém. 

„Všichni se domnívají, že poběžím pro zlato za svou vlast, ale chci ho jen a jen pro sebe. To já tvrdě dřel, já svou přípravu podřídil úspěchu. Atletické organizace mi v ničem nepomohly,“ zlobil se. 

Svým kolegům tím udělal velkou službu. Byl lídrem, který běžcům usnadnil přechod k profesionálům. Po Prefontainově smrti byla v roce 1978 i díky jeho slovům AAU americkým Kongresem konečně zrušena. 

I přes tvrdé boje, které sváděl, uměl žít naplno. „Uvědomil jsem si, že jen běhám, zatímco se ostatní kluci venku baví. Proč bych nemohl i já? Tak jsem se změnil,“ prozradil. Mezi ženami byl populární a rád si jejich zájem užíval. Jednou za čas si dopřál i alkohol. 

Prefontaine nikdy příliš dlouho nevydržel na druhém místě:

29. května 1975 změřil své síly na pětikilometrové trati v Eugene s elitními Finy (chyběl jen olympijský vítěz Lasse Virén). Prefontaine mítink jasně ovládl. Byl ve skvělé formě – za svým osobním rekordem zaostal jen o vteřinu a půl. Formu přitom ladil na montrealskou olympiádu, která se měla uskutečnit příští rok. 

Během týdne hrdě hlásal: „Jsem silnější a mé tempo roste. Se svou kondicí jsem extrémně spokojený.“ 

Po závodě se konala párty, na níž se Prefontaine posilnil několika doušky lihovin. Po půlnoci usedl do svého oranžového kabrioletu. Ujel jen několik stovek metrů, když nezvládl řízení, narazil do skály a vůz převrátil. Atlet pod ním zůstal uvězněn. Podle svědka ještě několik minut žil, ovšem když dorazili zdravotníci, bylo již pozdě. 

Prefontaine se nedožil 25. narozenin. Sportovní sen – vystoupat v Montrealu na nejvyšší příčku – zůstal nenaplněn. 

Namístě neštěstí je umístěna pamětní deska s nápisem: „Pro tvou oddanost a věrnost svým zásadám a přesvědčení, pro tvou lásku, rodinu a přátele, nikdy nebudeš zapomenut.“ Skála Pre’s Rock se nachází přesně jednu míli od atletického stadionu Hayward Field. 

Rok po tragédii Fin Virén obhájil olympijský titul... v čase, který byl o vteřinu pomalejší, než zaběhl Steve Prefontaine v předvečer svého odchodu.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...