V roli instruktora mezinárodní federace FIVB učil v letech 1993 až 2009 trenéry a trenérské adepty umění a lásce k volejbalu v desítkách exotických zemí.
LN V padesátých letech jste vystudoval filologii. Kolika jazyky se domluvíte?
Studoval jsem češtinu a rumunštinu, postupně jsem si přibral angličtinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu a arabštinu. Němčinu jsme za války měli povinnou, stejně jako potom ruštinu. Ale zprvu jsem neměl žádné jasné cíle, co bych chtěl dělat.
LN Jak jste se tedy dostal k volejbalu?
Na univerzitě jsem poznal Zdeňka Malého, kapitána mistrů světa z roku 1956, který nám na tělovýchovné katedře dělal asistenta. Napsal první volejbalovou učebnici, a co vymyslel pro českou volejbalovou školu, to zkoušel na nás ve fakultním družstvu. Měl jsem jasno – víc než filologie mě baví volejbal. Po vojně jsem se přihlásil na FTVS. Pak už jsem učil tělocvik na Stavební fakultě ČVUT, trénoval ženy Lokomotivy Praha či Tatranu Střešovice a před hrami v Moskvě jsem byl vedoucím ženského nároďáku.
LN Od roku 1993 jste cestoval po světě jako volejbalový misionář. Neměl jste z toho obavy?
Neměl, protože první stáž jsem absolvoval už v roce 1980 v Itálii. Na stavební fakultu přišla nabídka zahraničních stáží, čemuž jsme se zasmáli. V té době! Já tehdy dost intenzivně dělal italštinu v jejich kulturním středisku, bylo to prima, protože učitelka neuměla slovo česky. Tak jsem do té nabídky z recese napsal, že bych chtěl stáž v Nizozemsku nebo Itálii. Jenže se stalo něco nečekaného – Italové mě pozvali, ať přijdu do toho střediska, kam přijede výběrová komise z jejich ministerstva. A předsedou komise byl manžel mojí učitelky italštiny! Mohl jsem odjet, samozřejmě bez manželky a dětí, abych náhodou neemigroval.
LN Ale italský volejbal už se tehdy tomu zdejšímu minimálně vyrovnal, alespoň pokud jde o muže...
Jenže oni pořád uctívali českou volejbalovou školu a brali od nás metodiku. Když se v Římě na italské federaci dozvěděli, že jsem vedoucí reprezentace žen, tak nadzvedli obočí a řekli – vy jste něco jako docent Kozák? Trenéra mistrů světa z roku 1956 uznávali.
LN Co jste odpověděl?
Že jo, ale jenom u žen a přijel jsem studovat volejbal na italských vysokých školách. Navíc Josef Kozák býval taky asistentem na tělovýchovné katedře, ale na medicíně.
LN Pomohlo to?
Ano, ale předcházel tomu dost krušný úvod. V Římě mi známí sehnali nejlevnější ubytování, bylo to v Olympijském centru ve vyřazené šatničce se sprchou a masážní pryčnou. Stálo to 280 000 lir měsíčně, moje stípko pokrylo půlku. Už jsem se chtěl vrátit, ale zachránila to ta návštěva italské volejbalové federace, což mi taky poradil známý.
LN A otázka ubytování?
Na federaci se ptali, kde bydlím. Já se styděl, tak jsem jenom řekl, že v Olympijském centru. Tak prý tam mám oznámit, že přebírají všechny výlohy včetně stravování. V tu ránu jsem měl stípko jako kapesné. Navíc mi zajistili konzultace s ligovými trenéry a o víkendech mě posílali do menších měst po celé Itálii, kde jsem přednášel a vedl praktické ukázky. Těch šest měsíců bylo fajn.
LN Jak jste se pak dostal k „misionářské“ práci?
V osmdesátých letech jsem tady vedl mezinárodní kurzy a brzy po roce 1989 mě FIVB požádala, jestli bych měl zájem přednášet v zahraničí. Od roku 1993 jsem vedl přes padesát kurzů v jedenatřiceti zemích čtyř kontinentů. A třeba Tanzanii jsem navštívil pětkrát, třikrát Ugandu, Zimbabwe, Malawi nebo Albánii, dvakrát Súdán, Nigérii, Namibii, Dominiku... V Africe jsem vedl pětadvacet kurzů, v Karibiku sedmnáct. Ročně jsem býval dva až tři měsíce na cestách. Taky jsem mohl být v Lesothu, ale tam se zrovna válčilo.
LN Povídejte.
Když jsem byl v Botswaně, bojovala ta země s Lesothem, kam jsem měl letět vzápětí. Válčilo se jen na hranicích, ale radši jsem letěl domů. Do Ugandy jsem jednou přiletěl po válce. Chtěli mě potěšit a vzali mě do zoo, ale byla to hrůza, všechna zvířata pomřela. Ta to vždycky odnesou jako první.
LN Takže jste jezdil jen do zemí, kde byl klid a mír?
Ale rozhodně netvrdím, že bych se nikdy nebál. V Tanzanii jsem byl v městečku pod Kilimandžárem. Brzy se tam stmívá, nikde žádné osvětlení a já měl pocit, že tam se svojí pletí úplně zářím. A když jste bílý, platíte za bohatého. Takže jsme s kolegou šli středem ulice a oddechli si až v hotelu. Ale středem ulice se vyplatí chodit i za světla, aby vás neokradli. Třeba v Malawi kolem vás pořád krouží veksláci.
LN Okradli vás někdy?
Právě v Malawi, v hotelu. Měli jsme pokoj s etiopským kolegou a hned druhý den mě v noci probudil, že mu chybějí peníze. Naštěstí ne všechny. Mně chyběly taky – v sídle FIVB v Lausanne jsem nafasoval stodolarovky v balíčcích po deseti a z každého chyběly dvě.
LN Co jste dělali?
Když neukradl všechno, usoudili jsme, že to musí být někdo z hotelu. A už předtím si stěžovali dva místní lékaři, kteří studovali v Kanadě, že je někdo okradl. Byl u toho šéf uklízeček a tvrdil, že si určitě pozvali prostitutky, tak jsme se na něj zaměřili. Ráno u snídaně zmizel, my šli za ním a našli jsme ho v našem pokoji. Předali jsme ho policii, ale peníze už neměl, použil je na splátku domku.
LN Šlo vám někdy o život?
Možná ano, ale první situaci jsem ustál nečekaně hladce. V Botswaně ke mně přišli dva ozbrojenci, ať navalím prachy. Šla z nich hrůza. Těžko bych se ubránil, ale říkám: Pánové, neblázněte, přijel jsem učit vaše děti volejbal. Chvíli koukali a kupodivu odešli.
LN A druhá situace?
To byly nemoce. V Tanzanii se o mě pokoušela malárie, dva dny jsem měl horečku a průjmy. Ale byl jsem napráškovaný, takže se tělo ubránilo. Pak se to opakovalo v Zanzibaru, stříkal ze mě pot, ale tělo to znovu zvládlo.
LN Kdy jste vedl poslední kurz?
V roce 2009 v Albánii, chovali se ke mně pěkně. To už jsem byl dávno penzista, ale tělovýchovného asistenta jsem dělal až do roku 2000. Takže jsem vlastně měl práci volejbalového instruktora dlouho jako vedlejšák.
LN Když se ohlédnete, jaký máte ze svých misí pocit?
V letech 1956 a 1966, mistry světa. A jelikož mě všude vítali i novináři a často taky televize, tak to určitě nebylo nadarmo ani v tomto směru.
