Nikdo si to nechtěl nechat ujít. 17. března roku 1955 nabízela zámořská Národní hokejová liga opravdový šlágr. Montreal Canadiens hostil Detroit Red Wings. A nešlo o ledajaké střetnutí...
Stačil letmý pohled do statistik, aby bylo jasné proč. Oba celky dělily na prvním a druhém místě tabulky NHL pouhé dva body, přičemž do konce základní části sezony chyběly jen tři zápasy. Navíc Maurice Richard, modla fanoušků, bojoval o triumf v kanadském bodování soutěže.
Sportovní aspekty zápasu však ustoupily do pozadí – kvůli výtržnostem, které byly nedlouho po úvodním hvizdu rozpoutány v montrealské hale Forum, později i v ulicích města.
„Nakonec vůbec nešlo o hokej,“ vzpomínal brankář Montrealu Jacques Plante. „Hráči i vedení týmu měli jednoduše strach. Báli se rozezleného davu na tribunách.“
Fanoušci Canadiens v první třetině napadli šéfa NHL, ve městě pak rozbíjeli okna, převraceli auta, někteří do kolejiště tramvají umísťovali ledové bloky. Způsobili tehdy celkovou škodu ve výši 500 tisíc dolarů.
„Mnozí věřili, že vzpoura v Montrealu byla ve skutečnosti vyústěním etnického napětí obyvatel v Québeku a předehrou tzv. tiché revoluce.“ |
Je třeba připomenout, že Kanada byla (a stále je) zemí, kde hokej pasují takřka na stejnou úroveň jako náboženství. Není výjimkou, když rodiče na dvorku budují svým dětem kluziště ve víře, že vychovají nového Wayna Gretzkého. Hokej je zde národním sportem. A hokejisté uznávanými celebritami.
Problém je, když se hráčům nedaří. „Pak se vám život omezí na prostor haly a domova,“ popisoval LN zážitky z angažmá v Canadiens Jaroslav Špaček, kdy se prakticky nemohl ukázat na veřejnosti. „Otevřete noviny – hokej. Pustíte televizi – hokej. Nešlo tomu uniknout.“
Druhý problém nastává, když je vůči hokejistovi učiněna křivda nebo tak fanoušci situaci vnímají.
A přesně to se stalo v březnu 1955 v Montrealu...
V hlavní roli Maurice Richard, černovlasý třicátník s vystouplou bradou a napomádovaným účesem. Lídr kanadského bodování. Muž, jehož jméno nese od sezony 1998/99 každoročně udělovaná cena pro nejlepšího střelce NHL.
O výjimečnosti ani ne 180 centimetrů vysokého útočníka vypovídá historka, o jejíž autenticitě kdekdo pochybuje. Tak moc ne uvěřitelně zní...
Milovaná ikona
Jednoho dne, několik hodin před zápasem NHL, se Richard stěhoval do nového domu. Celé dopoledne tahal nábytek. Kamarád, který mu s nošením těžkých předmětů pomáhal, padal únavou, atak usoudil, že není možné, aby Richard soutěžní utkání zvládl a zaznamenal v něm nějaký bod. Dokonce se s hokejistou vsadil.
Jak to dopadlo?
Richard vstřelil Detroitu pět gólů a na další tři přihrál. Vytvořil tím rekord v počtu bodů na jedno utkání, který vydržel 22 let až do roku 1974, kdy ho překonal Darryl Sitter.
Tak skvělým hráčem Richard byl. Není divu, že si ho fanoušci Canadiens pro jeho schopnosti zamilovali.
13. března, čtyři dny před vypuknutím nepokojů Richard Riot, hrál Montreal v Bostonu. Obránce Medvědů Hal Laycoe zasáhl Richarda do obličeje hokejkou a způsobil mu tržnou ránu nad obočím – ta si později vyžádala pět stehů.
Hvězda Montrealu byla známa svou výbušnou povahu. Při jednom z předchozích duelů sezony Richard nesouhlasil se sporným verdiktem rozhodčího, a tak ho praštil do obličeje.
Nebylo proto velkým překvapením, že si zákrok bostonského Laycoea nenechal líbil. Vrhl se na něj a surově ho tloukl holí. Čárový rozhodčí Cliff Thompson se snažil situaci uklidnit. Vytočený hokejista se však náhle otočil proti němu a dvěma údery poslal překvapeného sudího na zem. Thompson upadl do bezvědomí.
Rodák z Montrealu dostal trest do konce utkání a pokutu 250 dolarů.
Richardův atak na rozhodčího byl natolik brutální, že si pro něj přímo na stadion přijela policie, avšak hokejisté Canadiens ji nepustili do šatny.
Funkcionáři Bostonu, jenž v zápase zvítězil 4:2, strážce zákona požádali, aby situaci přenechali k vyřešení vedení NHL. Poslechli.
„Byl jsem zmatený,“ omlouval své chování bezprostředně po zápase Richard.
„Spletl jsem si rozhodčího s rivalem,“ vysvětloval.
Nejnižší možný trest
Ta to slova mu nebyla příliš platná. Prezidenta ligy Clarence Campbella totiž obměkčit nedokázala. Šlo o druhý případ napadení sudího v krátké době.
Campbell proto rozhodl následovně: „Richard bude vyloučen ze všech zbývajících zápasů sezony (3), včetně play off. Richardovo jednání proti Laycoeovi bylo úmyslné, agresivitu posléze stupňoval i vůči autoritě v podobě rozhodčího. Jsem přesvědčen, že útok na Thompsona nebyl důsledkem chyby. Richardovo jednání bylo způsobeno psychickou nestabilitou a vzdorem. Nemůžeme být shovívaví.“
Jednalo se o nejvyšší trest, který prezident Campbell vynesl. Přesto byl dle mnohých nedostatečný.
„Richard měl štěstí, že nedostal distanc do konce kariéry,“ řekl útočník Red Wings Ted Lindsay. „Potrestali ho nejmírnějším způsobem, jakým mohli,“ dodal předseda Bostonu Bruins Walter A. Brown. K názoru citovaných se klonila i řada expertů.
Co je však v tomto příběhu důležité: fanoušci Canadiens to viděli z mnoha důvodů jinak.
Grafika: Maurice Richard.
Richard byl francouzsky hovořící Kanaďan. Spadal do skupiny obyvatel, která se v Severní Americe cítila znevýhodňována anglofonními krajany. Těmi, mezi něž patřil i Campbell.
I proto se s jeho verdiktem nedokázali příznivci týmu z Québeku ztotožnit.
Campbellovi, který se později stal členem Síně slávy NHL, několik dalších dnů takřka neustále zvonil telefon. Fanoušci Montrealu mu hromadně vyhrožovali smrtí.
Funkcionář se nenechal zastrašit a svůj plán – v dalším kole soutěže navštívit právě stadion Montrealu – nezměnil. Netušil, že příznivci Canadiens rozpoutají peklo, později nazvané Richard Riot.
17. března 1955, čtyři dny po utkání s Bostonem, vyzvali Canadiens, oslabení o distancovaného Richarda, lídra ligy Detroit Red Wings.
Montreal na nohou
Hlediště haly Forum bylo plné. A si šest tisíc fanoušků, kteří neměli lístek, se pokusilo rozbít vstupní bránu stadionu. Z davu čněly nejrůznější transparenty. Některé oslavovaly Richarda, jiné zavrhovaly Campbella. Policie v této chvíli ještě situaci ustála a do hlediště nikoho bez vstupenek nepustila.
V průběhu první třetiny zápasu většina z 15 tisíc diváků v aréně na Campbella bučela, část po funkcionáři házela nejrůznější předměty. Zášť vůči němu s každou minutou hry gradovala.
Přes ochranku se ke Campbellovi podařilo proniknout jednomu divákovi, který mu uštědřil několik ran pěstí.
„S úsměvem k němu nakráčel, pak se zamračil a praštil ho,“ popsal situaci Red Fisher, fanoušek, jenž přímo na stadionu situaci pozoroval.
Pak se celý stadion zachvěl.
Od sezony 1998-99 se udílí cena Maurice Richarda nejlepšímu střelci v základní části NHL. Jediným Čechem, který ji dosud získal, byl v roce 2003 Milan Hejduk.
Obrovská rána!
Jen kousek od Campbella vybuchla plynová bomba.
Zápas byl okamžitě ukončen. V závěru prvního dějství za stavu 4:1, který je dodnes považován za oficiální výsledek.
Diváci opustili halu Forum a přidali se k tisícům protestujících v ulicích. Napadali kolemjdoucí, rozbíjeli výlohy, přes 50 obchodů bylo vyrabováno, 40 osob skončilo se zraněním v nemocnici. Policie zadržela asi stovku výtržníků. Řadění fanoušků trvalo celých sedm hodin.
Druhý den se sešel Campbell s Richardem a společně požádali fanoušky o klid. Jak v angličtině, tak ve francouzštině.
„Snažil jsem se vždycky vyhrávat. A protože jsem v Bostonu dělal problémy, dostal jsem distanc. Trest přijímám a vrátím se v příští sezoně. Chci dělat jen to, co je dobré pro Montreal,“ pravil hokejista.
Ročník 1954–55 nakonec ovládl Detroit. V tabulce bodování Richarda v posledním kole předstihl spoluhráč Bernie Geoffrion.
Fanoušci Canadiens ho vypískali, úspěch přáli Richardovi.
Mnozí věřili, že vzpoura v Montrealu byla ve skutečnosti vyústěním etnického napětí obyvatel v Québeku a předehrou tzv. tiché revoluce. Život Maurice Richarda skončil v 78 letech v květnu roku 2000.
