Těžko si dnes představit, že by nejlepší hráči světového žebříčku vynechali travnatý turnaj na dvorcích All England Clubu. Vždyť jim letos pořadatelé vyplatí na prémiích astronomických 35 milionů dolarů (asi 690 milionů korun). "Nikdy neříkej nikdy. Ale nepředpokládám, že by se takové kolektivní povstání mohlo opakovat. Tehdy byla úplně jiná doba," přiznává legendární Roger Federer, držitel rekordních sedmnácti grandslamových titulů.
Jenže nebýt událostí z roku 1973, tenisté by jen těžko měli při vyjednávání o odměnách takové silné postavená jako nyní. Impulsem byl zdánlivě banální trest pro jugoslávskou hvězdu Nikolu Piliče. ITF tenistu na popud jugoslávské federace potrestala za to, že místo Davis Cupu proti Novému Zélandu hrál deblový turnaj v Kanadě. Den před finále French Open přišel Piličovi dopis, v němž mu ITF oznámila roční distanc. Rodák ze Splitu nesměl hrát na nadcházejícím Wimbledonu ani žádných oficiálních turnajích ITF, protože špatně vychází s vedením tenisu v rodné zemi.
Už tehdy se začalo mluvit o velkém bojkotu. "Bojkot Wimbledonu! Nejlepší nepřijedou! Co bude s velkým turnajem?" psalo se v britských médiích. Všeználek Pilič nebyl mezi v tenisových kruzích zrovna oblíbený. Jeho trest přesto posloužil jako záminka pro nově založenou hráčskou asociaci tenisových profesionálů ATP, která chtěla vyzkoušet svou diplomatickou sílu. "Věřili jsme, že nám nikdo nemůže říkat kde a kdy máme hrát," vysvětluje zpětně Cliff Drysdale, který byl tenkrát prezidentem ATP.
Wimbledon se změnil v turnaj náhradníků, amatérů a studentů
Zatímco se tenisté připravovali na první zápasy, zástupci ATP Donald Dell a Jack Kramer vyjednávali se šéfem ITF Allanem Heymanem. Posledních jednání se účastnil i britský ministr sportu Sir Eldon Griffiths. Nakonec se dohodli, že organizátoři povolí Piličovi startovat, ale Chorvat se z Wimbledonu poté sám odhlásí. Gestem by ITF přiznala tenistům určité svobody, ale také by si zachovala tvář. Jenže Heyman návrh ITF ke schválení vůbec nepřednesl. "A je to dobře. Kdybychom tehdy ustoupili, tenisté by získali absolutní kontrolu nad vším, co se v tenise děje," tvrdí někdejší člen komise ITF za Austrálii Wayne Reid.
Obhájce titulu Stan Smith, John Newcombe, Arthur Ashe, Ken Rosewall, Bob Lutz, Roy Emerson, Drysdale a mnoho dalších hvězd té doby si proto zabalilo kufry a odjelo domů. "Litujeme, že zrovna Wimbledon doplácí na tvrdohlavost federace," litoval třeba Ashe. "Odřekl jsem s těžkým srdcem. Letěl jsem z Austrálie na svůj poslední Wimbledon zbytečně," smutnil Rosewall. Pořadatelé začali narychlo shánět náhradníky mezi studenty a amatéry. Z tenisového svátku. na který se fanoušci těšili celý rok, se během chvíle stal nepříliš zajímavý turnaj. "Pokud říkají, že tím zachránili tenis, tak se mýlí. Šlo jim jen o moc," zlobí se pořád Drysdale.
Kodeš zůstal a vyhrál
Vítězem "okleštěného" Wimbledonu 1973 se stal československý reprezentant Jan Kodeš, který porazil Alexe Metreveliho. "Pro mě nebylo až tak důležité přemýšlet o tom, kdo bude hrát. Věděl jsem, že to nějak dopadne. Stejně jsem musel vyhrát sedm utkání na tři vítězné sety a nikdo mi nic nedaroval," vypráví Kodeš ve své knize Tenis byl můj život. Poté se už ale ani jeden z finalistů k travnatému triumfu ani nepřiblížil. Wimbledon si přitom nenechal ujít ani slavný Rumun Ilie Năstase, tehdy dvacetiletý americký rebel Jimmy Connors, mladičký Björn Borg a pod nátlakem médií a pořadatelů také domácí Roger Taylor.
Ti tenisté, kteří zůstali, často tvrdí, že to udělali jen kvůli nátlaku svých národních tenisových federací. "Nevěřím jim, prostě chtěli vyhrát Wimbledon," má v tom jasno Pilič. Dokonce i příznivci se postavili na stranu IFT a vytvořili turnaji skvělou kulisu. Tenisté se nakonec ale přece jen dočkali satisfakce. ITF se obávala protestu na posledním grandslamu sezony US Open a raději zmírnila Piličův trest. Poté našla i společnou řeč s ATP a od té doby obě federace dohlíží na tenis společně.
