Ale žije a občas i dost. Graduje většinou po večerním utkání, ze kterého se sem přesouvá plno fanoušků. S pivem v kelímku za dvě eura jich většina hledí právě k baru, kde se nad nimi každou půlhodinku procházejí striptérky. Více šťastných výrazů s otevřenou pusou pohromadě nikde jinde v metropoli nespatříte (tedy pokud zrovna hraje v ten den český či slovenský tým).
V tomhle Go Go Baru se scházejí lidé ze všech zemí, je to takový neoficiální festival hokejového mistrovství, Češi tancují s roztomilými Finkami, vedle nich Lotyši s Dány - ale tahle maškaráda je svým způsobem originálně zábavná. Stejně jako pohled v lobby baru našeho hotelu, kde každý den posedává výjimečný chlapík. Nazývám ho Mikolášem Koperníkem.
Má na sobě finskou šálu a pokaždé ho vidím ve stejné poloze hvězdáře. Ať už je večer, nebo snídaně. Jen na vysvětlenou - hvězdář je poloha spícího člověka v dost podnapilém stavu, který má hlavu únavou zakloněnou vzhůru ke stropu (existuje například ještě čtenář - hlava čelem ke stolu, nebo superman - hlava na stole s jednou nataženou rukou).
Kus opodál tradičně popíjí skupinka Němců, takoví ti klasičtí turisté s pupkem a knírky. Nahlas se smějí vlastnímu humoru, ale nikdo jim nic nevytkne - snad díky senzačním výsledkům jejich týmu ani nemůže...
Hotelu však ano, protože dosud jsem žil v domnění, že na snídani s míchanými vajíčky, šunkou a sýrem se nedá nic zkazit. Hlavně že jsem po stížnostech hotelových hostů dostal příslib zlepšení, ale hned ráno se mi žaludek zvedl zase. (Ne z Koperníkových příčin.)
