Ke třem vítězstvím ve finále v Chanty Mansijsku jste ve Švédsku přidala dvě výhry. To je obdivuhodná šňůra.
Pro mě je to pořád neuvěřitelné! Letos mám od začátku pocit, že můj běh není tak slavný jako minulý rok. Ale už to bylo o dost lepší než ve smíšené štafetě. Snad to má vzestupnou tendenci.
Pořád nejste spokojená s běžeckou formou?
Nooo... Teď jsem hlavně měla skvělé lyže. Dlouho nepamatuju, kdy jsem měla takhle bezvadně namazáno. A při jízdě z kopce jsem měla slušné závaží, to taky sehrálo roli.
Závaží?
Byla jsem před závodem tak nervózní, že jsem si dala čokoládu s oříšky.
Jedna čokoláda přece není závaží.
Ale... Já byla nervózní už ve středu, kdy jsme měly jet původně. Když mě viděla spolubydlící Jitka Landová, přinesla mi ji z krámu. Vzala jsem si tu tabulku a jedla ji stylem, jako když si namažete chleba. Jitka mi ji hned vzala, že to prý nemůžu sníst celý... Tak jsem si tu druhou půlku dala až před závodem.
Čokoláda jako recept na vítězství? To abyste si do sezony udělala pořádné zásoby.
Radši snad ani ne. Abych mohla ještě běhat.
A běželo se vám lépe?
První kolo jsem se snažila rozjet, co to šlo, ač to možná není úplně dobrá taktika. Jenže já když to rozjedu na rezervu, nedokážu se pak úplně vydat. Dneska to ale bylo na doraz, totální.
Na kvalitní běžkyni Slovenku Kuzminovou jste taky na posledním úseku najela deset vteřin.
V půlce okruhu jsem na ni ještě ztrácela pět vteřin a čekal mě dlouhý kopec. To jsem si říkala, že do kopce neběhám tak rychle a počítala spíš s tím, že bude ztráta narůstat. Před posledním sjezdem na mě křičeli, ať makám, co to půjde, že je to natěsno. Moje předchozí zkušenosti z finiše jsou vesměs negativní, vždycky jsem všechno prohrála. Nevěřila jsem, že to vyjde.
Jaké bylo čekání, zda vás některá ze soupeřek v cíli nepředjede?
Když jsem přijela jako první, byla jsem dost potěšená. Vycházelo mi, že bych mohla být tak sedmá - osmá. Vůbec mi nenapadlo, že tam zůstanu. Pak ale přišel do buňky Tomáš Holubec a říká: Udržela si to, nevypadá to, že by tě někdo předjel. To jsem byla ve vytržení.
Loni jste v Östersundu skončila desátá. Před letošním závodem jste říkala: Doufám, že mě Östersund zase posune dál. Kam vás posunul?
Zatím to neumím říct. Ale je to super pro moji psychiku pro další závody. I kdyby se mi už nic nepovedlo, dvě výhry na začátku sezony jsou super. V předešlých letech by se mi o nich jen zdálo.
Je pro vás tohle vítězství potvrzením, že sázka na nový model přípravy s muži byla úspěšná?
Nejvíc mě těší, že jsem udělala radost Ondrovi Rybářovi. Ač to možná nevypadalo, byl napjatý, byla tam nejistota. Už na trati jsem si říkala, že bych mu ráda dokázala, že na to mám.
Na kontě máte šňůru pěti vítězství za sebou. Je pětka vaším šťastným číslem?
Nikdy jsem ji neměla nikdy moc ráda. Vždyť i ve škole, když "se dařilo", jsem jich dostávala hodně. Oblíbené číslo je jedenáct.
Na kolik byste chtěla natáhnout tu sérii?
Takhle nepřemýšlím. Další závody se budu odvíjet od běhu a opravdu si myslím, že mi třeba kratší vzdálenost ve sprintu nemusí úplně vyhovovat a ještě asi budu běžecky ztrácet.
Záměrně se držíte v ambicích při zemi?
Snažím se být obezřetná. Vím, co je v biatlonu možné.
Ale na stupně už jste si zvykla, ne?
Někdy přemýšlím, jestli to vůbec je realita. Největší šok jsme měla poprvé na nejvyšší příčce v Pokljuce. Tehdy jsem tam málem jsem ani nevylezla. Pořád je to nádherný pocit.
