Byla to doba, kdy se Evropa snažila zapomenout na hrůzy druhé světové války. Sportovní akce byly vítaným rozptýlením, automobilové závody pak slibovaly k tomu ještě příchuť adrenalinu, odlišovala je vyšší míra nebezpečí. „Většina lidí, co chodila na okruhy očekávala aspoň jednu havárii. Prostě se to čekalo. Aspoň jednoho jezdce, kterého odvezou zraněného nebo mrtvého,“ líčil fotograf Dennis Chisholm v dokumentu Le Mans – havárie století.
Diváci se bavili u formule 1, nejprestižnější výzvou bylo ale vítězství ve slavném závodě Le Mans, který se jezdí 24 hodin. V roce 1955 se na nejdelším okruhu světa měly střetnout dvě favorizované značky – tradiční britský Jaguar a stále se lepšící německý Mercedes. „Byl jsem součástí týmu, který byl nejlepší a nejefektivnější,“ vyprávěl pilot John Fitch.
Ale nešlo jen o samotné závodění. Le Mans bylo prestižní společenskou akcí. Lidé si s sebou přinesli stany a košíky s jídlem. „Byla to oslava. Všichni měli v ruce láhev vína nebo šampaňského a radovali se. Někteří ani závod nesledovali a jen si povídali, atmosféra připomínala spíše pouť. Ženy byly krásně oblečené, většina mužů měla kravatu,“ líčil svědek tragédie Jacques Grelley.
Společenská akce a oslava
V sobotu 11. června 1955 se přišlo na soupeření nejrychlejších automobilů světa podívat více jak 300 000 diváků, vstupenka stála pouhé čtyři franky. Závodu se účastnily různě silné vozy, o předjíždění neměla být nouze.
Tohle bylo závodní auto. Trénink na Le Mans přerušila děsivá havárie |
Mercedes i Jaguar nasadily tři posádky po dvou pilotech, hlavní hvězdou německého týmu byl Juan Manuel Fangio, přezdívaný El Maestro. Argentinec byl na cestě k pátému titulu v F1, ale chyběl mu triumf z Le Mans, třikrát nedojel. Usedl do Mercedesu číslo 1, v řízení se střídal se Stirlingem Mossem. Druhý vůz pilotoval devětačtyřicetiletý Pierre Levegh spolu s Johnem Fitchem. Nasazení francouzského hrdiny Levegha bylo chytrým tahem, zajistili si tím sympatie publika.
Jaguar vytáhl mladé eso z rukávu v podobě Mikea Hawthorna. Při závodech nosil motýlka, byl ztělesnění veselého gentlemana, Pro Fangia byl hrozbou. Tenhle 26letý jezdec ale měl vážné zdravotní problémy s ledvinami. Lékaři mu tou dobou dávali jen 5 až 10 let života. Žil i závodil proto na hraně.
V 16.00 klání odstartovalo. V Le Mans musí jezdci přeběhnout silnici a pak teprve usednou do svých vozů. Fangio měl však problémy, kalhoty se mu zachytily do řadící páky, Nabral zpoždění a musel zahájit stíhací jízdu. Brzy už byl ale za Hawthornovým Jaguarem.
Favorité se střídali ve vedení a jeli jako při Grand Prix formule 1, jako by zapomněli, že jde o čtyřiadvacetihodinový závod, který musí auto vydržet. Po dvou a půl hodinách, ve 35. kole, byl Hawthorn před Fangiem. Mezi dvojicí jela další dvě auta – Levegh a Lance Macklin ve voze Austin-Healey, oba se ztrátou jednoho kola.
Smrtící letící Mercedes
Pilot Jaguaru ale těsně před boxy zjistil, že mu bliká palivová kontrolka. Hawthorn šlápl na brzdu, Macklin jel však těsně za ním, proto vybočil prudce doleva. Jenže na levé straně dráhy se rychlostí 240 km/h blížil Leveghův vůz následovaný Fangiem. Macklin překročil středovou čáru a údajně neměl nad vozem kontrolu. Levegh narazil do svažující se zadní části monopostu Austin-Healey a ta zafungovala jako rampa. „Viděl jsem, jak břicho vozu vylétlo vzhůru. Mercedes se dostal mimo trať,“ líčil Chisholm.
Automobil pak dopadl a jeho kusy se rozlétly vzduchem. Šokovaní přihlížející viděli na dráze hořící tělo Pierra Levegha. Z Mercedesu se stala ohnivá koule, karosérie z magnezia chrlila jiskry. Toho dne byla hlavní tribuna nacházející se naproti boxům nacpaná, pohled na střídající se piloty a tankování paliva byl pro lidi atraktivní. Letící úlomky včetně přední nápravy a motoru dopadly právě mezi ně. Mnoho diváků bylo okamžitě mrtvých, kusy vozy jim usekly hlavu.
Smutný triumf v Le Mans. Kristensen věnoval výhru mrtvému krajanovi |
„Oba jsme se se ženou vyděsili. Nejdřív jsem ztuhl hrůzou, ale vzápětí jsem ji stáhl k zemi, aby nás úlomky nezasáhly. Kdybych to tehdy neudělal, asi bych byl mrtvý. Kousek ode mně ležel muž s dalekohledem na krku. nad ním už ale nic neměl,“ popisoval svědek Bernard Schotter. „Všude naříkali lidé, byl to hrozný zvuk. Diváci ze sebe sundávali zbytky těl, která na ně spadla,“ vzpomínala jedna z přihlížejících Giselle Pasquierová. Ona sama si rukama chránila obličej a utrpěla velmi těžké popáleniny.
Na zdraví, pane Hawthorne
Nehoda se seběhla velmi rychle, závod normálně pokračoval. V boxech vládl chaos, John Fitch čekal na převzetí řízení od Levegha. „Někdo začal křičet, že to byl náš vůz číslo 20. Vedle stojící paní Leveghová hned řekla, že je Pierre mrtvý. Věděla to, aniž by jí to někdo řekl.“
Pamětní plaketa na plotu areálu v Le Mans.
Závod nebyl zastaven – pořadatelé se báli, že by 300 000 diváků zablokovalo silnice a znemožnilo odvoz zraněných. Jenže se pokračovalo i poté, co zranění a mrtví opustili okruh. Mercedes se po několika hodinách rozhodl odstoupit a ke stejnému kroku vyzval i Jaguar. Ten odmítl a Hawthorne zvítězil. Výhru slavil s úsměvem a stříkal kolem sebe šampaňským. Francouzské noviny otiskly fotografii vítěze s ironickým titulkem – Na zdraví, pane Hawthorne.
Experti se neshodli, kdo za tragédii mohl, ale nevíce jich dávalo vinu Hawthornovi, který nezvládl situaci. Sám to i v soukromí bezprostředně po nehodě přiznal, později ale všechno popřel. Jiní přičítali vinu Macklinovi, který se nepodíval do zrcátek. Někteří zase poukazovali na Leveghův věk, mrtvý pilot se navíc nemohl bránit. Oficiálně byli všichni piloti osvobozeni i kvůli nedostatečnému zabezpečení okruhu.
Mercedes 30 let nezávodil
Tým Mercedes se po nehodě 30 let nezúčastnil závodů, některé státy zakázaly nebo radikálně omezily automobilová klání. Z kdysi žoviálního a uvolněného Lance Macklina se stal zahořklý muž, ale zemřel až krátce před svými 82. narozeninami.
Hawthorn v roce 1958 vyhrál šampionát formule 1 a hned poté ukončil kariéru. Ani ne po půl roce, 22. ledna 1959, zemřel v Anglii nedaleko Guildfordu při dopravní nehodě – při předjížděcím manévru.
