LN: Kdo je ten jeden?
Lubomír Višňovský. Dal si pauzu, ještě jednou s ním budu za čtrnáct dní mluvit. Ale on už avizoval loni, že chce v nároďáku končit.
LN: Našel se ještě někdo, koho jste musel víc přesvědčovat?
V první řadě je třeba říct, že nikoho nepřesvědčuju – pro hráče by tohle měla být čest. A za druhé: kromě Višňovského všichni jednoznačně řekli, že hrát chtějí. Pokud budou zdraví a volní, tak prý pojedou.
LN: Jste už jen kvůli takovému zájmu zase o něco optimističtější?
Optimistické na tom je, že chtějí přijet, to rozhodně ano. Jenže větší polovina z nich hraje v dobrých týmech, takže možnost, že opravdu přijedou, je tím pádem daleko menší. Není to jako s českými hráči, kterých je v NHL třeba sedmadvacet… Slováků tam je deset a z těch deseti se pět šest probije daleko play off.
LN: Ale přece jenom – čekal jste ze strany slovenských hráčů takovou ochotu, když se po loňském zklamání v Bratislavě vyjadřovali někteří kolem své reprezentační budoucnosti dosti opatrně?
Čekal, protože jsem s nimi mluvil, ještě než odjeli do zámoří, a už tenkrát mi to potvrdili. Teď jsem se jen chtěl ujistit, jestli to platí a nezměnili názor. Nezměnili.
LN: Zanechal někdo z nich výraznější dojem než ostatní?
Skoro všichni mají perfektní přístup, ať už Hossa či Gáborík, všechno to jsou přitom hvězdy vlastních týmů. Ale ta nejzajímavější diskuse byla se Zdenem Chárou. Je vidět, že sleduje dění v Evropě a dost kriticky se vyjádřil ke klukům, kteří třeba nejeli reprezentovat na přípravný turnaj bez toho, že by byli omluveni kvůli zranění.
LN: Kdyby vám byl k dispozici – je to přesně ta postava, s níž byste počítal na roli kapitána výběru?
Určitě. On je výrazná osobnost, jedna z největších celé ligy. Jenže zrovna on je také jedním z těch, kteří hrají v dobrém týmu, a půjde nejspíš hodně vysoko v play off.
LN: Kolik zápasů jste vůbec viděl?
Pět. Na Floridě, v Chicagu a Bostonu, pak dva v New Yorku. S přesuny to bylo náročné, ale příjemné zároveň. Zase jsem po dlouhé době viděl NHL naživo, ale znovu se potvrdilo, že některé zápasy tam jsou skvělé, ale některé zase slabší.
LN: Stihl jste tam prohodit třeba pár slov i s českými hráči?
Jen s Jirkou Hudlerem z Detroitu, když jsem v Chicagu čekal na Mariána Hossu. Jinak s nikým.
LN: Jak vůbec během toho půlroku ve funkci funguje spolupráce s vedením slovenského hokeje? Klape všechno tak, jak má?
Na to si nemůžu vůbec stěžovat. Otto Sykora, s nímž jsem v kontaktu nejčastěji, pracuje jako generální manažer slovenského svazu i nároďáku, o všechno se stará na vysoké úrovni. Je to perfekcionista.
LN: Nikdy jste ani náznakem nemusel nic vydupat?
Ne. Má všechno zmapované do detailů. Hodně spolu hovoříme telefonicky i osobně, dá se říct, že míváme ve všem skoro jednotný názor. A když ne, tak se k němu dostaneme společnou debatou.
LN: Za výsledky jste zatím na Slovensku chválený. Asi se to dobře poslouchá, že?
Samozřejmě, ale na druhou stranu to zatím byly přípravné turnaje druhé kategorie. Hráčům to alespoň dodá sebevědomí, což je v týmu už cítit. Ale víc nám napoví až příprava před mistrovstvím světa, kdy budeme hrát třeba i proti Česku.
LN: Je tam obecně cítit lepší nálada kolem hokeje?
Je. Myslím, že lidi na hokej chodí, a je vidět, že je to jejich nejpopulárnější sport na Slovensku.
LN: Ale tamní fanoušci jsou specifičtí. Nebojíte se, že s těmi výsledky roste až příliš velké očekávání od světového šampionátu?
To je pravda, Slováci jsou nakloněni současným výsledkům a podle toho to i hodnotí. Proto ten optimismus krotíme, protože jsme nehráli s evropskou špičkou. Ale zjistili jsme, že jsme konkurenceschopní s Německem, Švýcarskem či Bělorusy. To jsou týmy, s kterými hrajeme o ranking pro hry v Soči.
LN: Chápe to slovenská veřejnost?
Snažíme se to zdůrazňovat. Náš cíl je dostat se po šampionátu do první osmičky žebříčku. K tomu je ale na 99 % potřeba probojovat se do čtvrtfinále, což nebude snadné.
