Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Nechtěl jsem čekat, až mi soudruzi dají volnou kartu, říká o emigraci Petr Nedvěd

Sport

  7:30
PRAHA - Během své bohaté kariéry rozdával radost z krásných akcí a gólů, ale také rád vystavoval na odiv svou hvězdnou slávu. Ať byl Petr Nedvěd jakýkoliv, jedno se mu nedá upřít, vždycky si šel tvrdě za svým a proto toho ve své kariéře tolik dosáhl.

Petr Nedvěd v dresu Kanady na OH 1994. foto: www.olympic.ca

Mládí a rychlost vpřed. Potvrdí se na Světovém poháru hokejová revoluce?

V sedmnácti letech se rozhodl emigrovat do Kanady, o pět let později zase pomohl Kanadě na olympijských hrách v Lillehammeru vyřadit české hokejisty a dovést svůj nový tým až do finále, naopak o dva roky později byl s českým týmem u propadáku na Světovém poháru. V rozhovoru pro Lidové noviny v pražském Národním pivovaru se rozpovídal nejen o své minulosti, ale i o blízké budoucnosti.

Petře, jak se vůbec těsně po Novém roce 1989 zrodila vaše emigrace do Kanady?
Ještě než jsem s našim týmem (do 18 let na prestižní mládežnický turnaj Mac’s AAA midget hockey tournament) do Calgary odletěl, už jsem měl v hlavě to, že v Kanadě zůstanu. Přemýšlel jsem o tom dlouho a intenzivně před tím. Pro mě to byla cesta za snem, za tím hrát NHL, nejlepší soutěž na světě. Neřešil jsem, že je mi teprve sedmnáct, že budou mít rodiče problémy.

Co jste vůbec v té době říkal na politický režim, který u nás tehdy panoval?
Tehdy byla taková doba, kdy jsme nemohl odjet s rodiči dohromady na dovolenou, buď jsme mohli s mámou nebo tátou, aby venku nezůstala celá rodina. Tohle byl velký vopruz, který si tu bohužel musel každý za tohohle režimu prožít. Já jsem chodil do školy a hrál hokej, nic jiného jsem neřešil. Chtěl jsem jen hrát hokej s těmi nejlepšími, neřešil jsem, že nastanou nějaké problémy.

Brankář Michal Neuvirth se těší na premiéru v reprezentaci, post jedničky neřeší

Tehdy se však odcházelo až ve věku kolem 30 let. Vedlo vás právě tohle k emigraci?
Iritovala mě jediná věc, že i kdybych měl na to hrát NHL, tak nebyla možnost se tam v mém věku dostat normální cestou. Jedinou možností bylo odehrát stovky zápasů za národní mančaft a do NHL jste mohl jít až na konci vaší kariéry, kdy vám dali soudruzi volnou kartu. To nebyla cesta, kterou jsem chtěl jít.

I tak jste ale dostal do problémů vaše rodiče. Co jste si tehdy říkal?
Samozřejmě to byl obrovský risk. Dneska, když o tom přemýšlím, tak bych si nebyl jistý, že bych se rozhodl jako tehdy a v té Kanadě zůstal. V pětačtyřiceti totiž přemýšlíte jinak než v sedmnácti, jste mnohem zodpovědnější. Na druhou stranu mi to mé mládí pomohlo, že jsem nic neřešil a šel za svým snem.

Ve který moment přesně jste se definitivně rozhodl, že v Kanadě zůstanete?
Rozhodující fakt, že jsem se nakonec v Kanadě rozhodl zůstat, byl ten, že jsem na tom velkým turnaji byl nejlepším hráčem (se 17 góly a 9 asistencemi vyhrál produktivitu turnaje). Říkal jsem si, že tihle kanadští a američtí kluci, co na tom turnaji byli, budou NHL hrát určitě a byla by proto chyba, kdybych se vracel domů.

Hanzal po těsné porážce od sborné: Ve hře byly dobré věci, ale pořád je na čem pracovat

Takže pomohlo nejen to, že se vám dařilo jako týmu, ale i vám osobně?
Kdybychom jako tým nestíhali na všech frontách a byl to totální propadák, nikdy bych se do NHL sám necpal. Jenže my jsme s nimi drželi krok, ne-li byli lepší, včetně mě, takže to byl ten hlavní spouštěč, proč jsem se nakonec rozhodl v Kanadě zůstat. Pak už byla jen otázka, jestli na to mám v Kanadě zůstat sám, nebo ne, a já si řekl, že to zvládnu.

Jaké to bylo rozloučit se s týmem a učinit během chvíle tak závažný krok?
Po tom posledním zápase jsem se se všemi kluky v kabině rozloučil a všichni si dělali srandu, že to stejně neudělám. A ani já sám jsem nebyl přesvědčený, že to stoprocentně udělám. Až ve dvě hodiny v noci jsem se definitivně rozhodl, že se domů nevrátím. Druhá věc byla ale ta, že s námi jelo takové „prasátko“ estébácké, které s námi cestovalo a dělalo chytrého, že umí anglicky, i když umělo jen tři slova. No a tomuhle prasátku, které nám vždycky sebralo pasy, jsem se musel nějak ztratit.

Takže jste musel být asi hodně opatrný, aby se váš úmysl emigrovat k němu nedostal, že?
Sice nám byl všem pro srandu, ale věděl jsem, že když tam ráno nebudu, že po mně bude velká sháňka. Poslední, co jsem chtěl, aby mě tenhle člověk někde v Calgary odchytl. Proto jsem si dokázal dobře spočítat, že musím ještě v noci pryč z města. Ve dvě ráno jsem proto volal kamarádovi, že potřebuju jeho pomoc. On mi to sice nejdřív rozmlouval, ale když jsem mu řekl, že tam zůstanu, i když mi nepomůže, tak jsem ho přesvědčil.

Češi se od hvězdné sborné otloukat nenechali, přesto padli v Petrohradu 3:4

Co jste mu tehdy řekl, že na vás dal?
Přijel pro mě a já mu rozkázal: „Hele, jeď někam pryč, protože když budeme spát v Calgary, tak mě ještě někdo pozná a bude průser.“ Takže jsme jeli asi padesát kilometrů za Calgary, a až jsem se definitivně dozvěděl, že tým odletěl pryč, tak jsem se vrátil do Kanady a přihlásil se na policii. Požádal jsem o politický azyl a tím všechno začalo. První věc, co jsem pak udělal, byla ta, že jsem zavolal tátovi.

Počítám, že váš otec nebyl zrovna nadšený, že?
Ptal se mě, co tam budu dělat, z čeho budu žít a tak dál a já jsem samozřejmě na jeho otázky neměl odpověď. Když se mě zeptal, kolik mám peněz a já mu odpověděl: „Dvacet dolarů,“ tak určitě šťastný nebyl. Kdybych tehdy našim ještě před odletem řekl, že zůstanu v Kanadě, tak by mě tam nikdy nepustili.

Jak se dalo s dvaceti dolary v Kanadě vůbec přežít?
Sice jsem měl u sebe jen dvacet dolarů, ale dopředu jsem měl zjištěné, že je v Calgary velká česká komunita a že tam jsou lidé, kteří mi pomůžou. Ptal jsem se na těch správných místech už dlouho dopředu a oni mě ujistili, že se o mě postarají. Bydlel jsem u jedné rodiny, od níž jsem třikrát do týdne volal domů, a to bylo v té době pro mě asi to nejtěžší, když jsem slyšel tátu, jak mě přemlouvá, ať jedu domů.

Mrázek: K Rusům není co říct, doufám, že odehrajeme dobrý a vyrovnaný zápas

Navíc v té době to nemohl mít jednoduché ani on, že?
Volal jsem třeba tátovi do práce a musel jsem to položit, protože jsem věděl, že tam vedle něj někdo stojí a radí mu, co mi má říkat. To byly hovory o ničem, protože jsem z táty cítil, že to nebyl on, že nebyl svůj. On by mě i tak přemlouval, abych se vrátil domů, ale proto, že se bál, že už mě nikdy neuvidí, ne proto, že se bál, co s ním bude.

Jak těžké bylo potom vydržet půl roku bez hokeje?
I když jsem nemohl hrát nikde půl roku hokej, dalo se to vydržet vzhledem k tomu, že mi povolili trénovat s místním dorosteneckým týmem. Horší by bylo, kdybych nemohl hrát rok nebo dva, to by byl asi konec kariéry. V červenci jsem ale nastoupil do juniorského týmu v Seattlu ve WHL, který mě draftoval. Takže těch pár měsíců bez hokeje bylo stejných, jako kdybych měl nějaké zranění, dalo se to vydržet.

A jak se pak zrodil váš přesun do Seattlu, kde jste hrát juniorskou ligu?
Russ Farwell, generální manažer Seattlu a později Philadelphie, udělal obrovský risk, že mě vyměnil za jiné hráče z Moose Jaw. Ten risk byl v tom, že mi IIHF zakázala hrát a oni si vymohli výjimku kvůli tomu, abych měl nějaký zdroj, jak si vydělávat na život. Takže dík patří nejen jemu, ale i právníkům Seattlu, že jsem ten rok před draftem NHL mohl někde hrát.

Česká obrana je k smíchu? Něco na tom bude, říká před SP obránce Michálek

Přesun z Calgary vám musel pomoci i co se týče zdokonalení angličtiny, ne?
Ta ruština, kterou jsme se učili na škole, ta mě tedy nikam daleko nedonesla. Byl to pro mě ze začátku velký problém se naučit anglicky, zvlášť proto, že na mě v Calgary každý mluvil česky a všechno za mě zařizovali ostatní. Byl jsem lenivý, mluvit jsem skoro nemusel. Naopak když jsem odejel do Seattlu, kde jsem byl úplně sám, jsem se anglicky za měsíc naučil mnohem víc než za celou dobu v Calgary. A dobré bylo i to, že jsem neměl žádného Čecha ani ve Vancouveru, takže jsem se naučil mluvit hodně rychle.

Během vašeho působení v Seattlu nastal v Československu převrat. Neříkal jste si, že jste měl ještě nějakou chvíli s odchodem do zámoří vydržet?
Kdybych měl křišťálovou kouli a věděl, že za necelý rok bude v Česku převrat, tak bych v Kanadě nezůstával a nemusel si tímhle vším procházet. Na druhou stranu jsem si zase říkal, že mě tenhle krok postavil dřív na vlastní nohy, musel jsem fungovat nějak sám a bylo vlastně dobře, že to dopadlo takhle. Současní kluci si teď říkají, zkusím se prosadit a když to nevyjde, vrátím se domů. Jenže já musel dělat všechno proto, aby to vyšlo, protože jsem se neměl kam vrátit.

Takže jste se musel rvát dvojnásobně než ostatní, že?
Musel jsem víc kopat, dřít, nebýt pohodlný a čekat, že mi něco spadne do klína. Vždyť já věděl až na konci sezony 1989/90, že budu na draftu mezi prvními třemi. V její první půlce to bylo ale všelijaké. Mluvilo se o mě o prvním kole, ale jisté to nebylo. Jistotu jsem měl až těsně před draftem.

Všichni máme stejnou díru do p***le, věříme si i proti Kanaďanům, říká Voráček

Jaké to bylo, když jste viděl nejen své bývalé spoluhráče, ale po dlouhé době i své rodiče?
Byl to zvláštní pocit, poprvé jsem po tom roce a půl viděl rodiče. Dobré bylo i to, že jsem se potkal s kluky, se kterými jsem hrál v reprezentaci. Spustili jsme revoluci v NHL, protože před tím byla pro kluby z NHL velká nejistota draftovat někoho z Evropy, kdo k nim nakonec přišel až za deset let nebo vůbec. A nebo se dočkali někoho jako já nebo Petr Svoboda nebo Petr Klíma, kteří měli náturu utéct. Někteří hráči se ale nesměli třeba dvacet let vrátit domů a naopak já měl to štěstí, že jsem mohl vrátit už za rok.

Jaké bylo vyrovnat se ve Vancouveru jako dvojka draftu s velkým očekáváním?
Chvíli mi trvalo, než jsem se srovnal s tím očekáváním, co všichni od dvojky draftu měli. Jsou kluci, kteří na to v osmnácti fyzicky mají, ale já jsem na to neměl. V tom prvním roce jsem na tu NHL ještě neměl, ale oni mě jako dvojku draftu nechtěli posílat na farmu, tak jsem hrál ve Vancouveru čtvrtou lajnu.

Takže jste trpěl tím, že jste musel zůstat ve Vancouveru?
Pro ten klub by bylo lepší mě poslat na farmu, protože jsem buď nehrál, nebo jsem neměl nějaké velké minuty na kontě. Třeba Mike Modano hrál jako první volba Minnesoty celý rok na farmě a jen mu to prospělo. Až v té třetí sezoně, ve které jsem dal nějakých 36 gólu jsem se chytil. Já věděl, že na to mám a že prodám to, co jsem se naučil doma. Jenže je velký skok jít z juniorů mezi chlapy.

Pavelec vypadává z boje o jedničku na SP. Rozhodne se mezi Mrázkem a Neuvirthem

Bylo to tak u všech Čechů tehdy, nebo vás někdo převyšoval?
Jediný kluk u nás, který to okamžitě zvládl, byl Robert Reichel. To byl kluk, který se holil už v patnácti, a i když jsme byli stejně staří jako on, tak jsme oproti němu vypadali jako kluci. Tam přišel na led vždycky dospělý pán, u mantinelu nás vždycky srazila a my na něj s Martinem Ručinský jen koukali. Nikdo se nemohl divit, že šel už v 16 letech mezi chlapy a tam zářil, kdežto my ostatní jsme na to neměli ani v osmnácti.

Po vydařené sezoně jste se nedohodl s Vancouverem na smlouvě. Bral jste nabídku reprezentovat Kanadu jako záchranu?
Mně v roce 1993 skončila smlouva a tehdy to bohužel nebylo jako dneska, že když jste se nemohl domluvit na další smlouvě, rozsoudila vás arbitráž. Musím přiznat, že jsem pak nehrál kvůli tomu, že to bylo všechno o těch penězích. Věděl jsem, že je o mě zájem z jiných klubů, kde mi nabízeli mnohem větší peníze, ale Vancouver mě odmítl pustit a zároveň mi odmítl dát to, co jsem chtěl já. Až po olympiádě v Lillehammeru mi dal St. Louis nabídku a já mohl odejít.

Jak se vůbec zrodilo vaše kanadské občanství a účast na hrách v Lillehammeru?
Když už jsme došli s Vancouverem do mrtvého bodu, využil jsem nabídky kanadské reprezentace, která mi zařídila občanství a já se s ní připravoval na olympiádu. Neřešil jsem, že už možná nikdy nebudu moct hrát za Česko. Chtěl jsem jen hrát, protože jsem byl dva měsíce bez hokeje. Číslo 93 jsem si pak vzal na dres z prostého důvodu, jako vděk Kanaďanům, že mě nenechali na holičkách, sehnali mi občanství, nechali mě hrát na olympiádě a já jim to doufám svými výkony vrátil.

Ručinský o Hudlerovi: Volal jsem mu, ale nebral mi to. Zahořklost? To nevím

Jaké to bylo ve čtvrtfinále nastoupit proti Česku a vyřadit ho?
Když jsem si ten dres poprvé oblékl, tak to bylo takové divné, protože jsem se nikdy jako Kanaďan necítil. Jenže hrát na olympiádě a ještě za takovou zemi jako Kanada se jen tak někomu a já jsem byl rád, že jsem v tom Norsku mohl hrát. Blbý pocit pak přišel ve čtvrtfinále s našima, kdy člověk sice vyhrál, ale neměl z toho úplně dobrý pocit. Bavil jsem se ale po zápase s panem Hlinkou, který tehdy Česko trénoval. A on mě úplně chápal. Bylo to takové divné, ale hokej je byznys a součást naší práce.

Dostali jste se až do finále proti Švédům, kde jste byli velmi blízko vítězství. Jak vzpomínáte na ty nevydařené nájezdy?
Na tenhle okamžik nikdy v životě nezapomenu, protože to je obrovská škoda. Jelo se pět trestňáků a my jsme po třech sériích vedli 2:0, když jsme ho dali oba s Paulem Kariyou. V tu chvílích jsem na klucích viděl, že už trošku na střídačce oslavovali. Čekal jsem, že Švédové pod takovým tlakem už dva góly nedají, ale bohužel dali.

I tak jste mohl rozhodnout o zlatu, jenže jste nedal a po tolik vzpomínané Forsbergově kličce slavili Švédové. Kde se stala chyba?
Je to tak, já měl na hokejce zlato, jenže já ten nájezd nedal. Ještě dneska to vidím, udělal jsem mu blafák, gólman už byl překonaný, měl jsem ho na zemi, ale jak jsem jel rychle, tak mi to trochu ujelo a nedal jsem to. Pak jel Forsberg a udělal tu svou kravinu, ten svůj krásný blafák. Za nás mohl ještě vyrovnat Kariya, ale nedal.

Gudase nahradí v nominaci na Světový pohár Kundrátek. Hertla pak Birner

Hned poté po vás sáhl St. Louis a ve výlukové sezoně jste hrál za New York Rangers, díru do světa jste ale udělal až v následující sezoně 1995/96 v Pittsburghu. Jaké to bylo hrát v české kolonii?
Celé to tam tehdy táhl Mario (Lemieux) a Džegy (Jaromír Jágr) s Ronem Francisem, všichni si to tam užívali a po hokejové stránce to byla jedna velká pohádka. Já hrál navíc pravidelně s ofenzivním obráncem Sergejem Zubovem, takže jsme vlastně pořád hráli na čtyři útočníky. To byla velká paráda.

V té sezoně jste dal možná váš nejdůležitější gól, když jste sérii s Washingtonem rozhodl v klíčovém zápase gólem až ve čtvrtém prodloužení. Jak vzpomínáte na něj?
Mario se tam nějak porval, takže ho vyloučili do konce zápasu. V prodloužení nám pak nosil do kabiny pizzu, protože ten zápas byl nekonečný. Ten zápas se rozhodl až o půl druhé amerického času, diváci už v té hale usínali. Úžasný zápas, v němž chyběly jen góly. Jsem navíc rád, že jsem to rozhodl já, na to nikdy nezapomenu.

Ve finále konference jste dostali Florida, která byla v NHL teprve krátce, takže vás všichni favorizovali na postup. Proč vám to nevyšlo?
Tehdy byla ta pravidla úplně jinde než dneska, pouštělo se prakticky všechno, hákování, sekání, držení, což vyhovovalo Floridě, která měla se svým stylem hry výhodu. Ten hokej nám otrávili a hlavně Mario z toho byl špatný, že ho pořád někdo visel na zádech a držel ho. Navíc oni to měli postavené na vynikajícím gólmanovi, který je držel.

FOTO: Vyděsí Crosbyho český King-Kong aneb Kouzla brankářů s jejich maskami

Zápas jste dovedli až do sedmého zápasu, kde jste však prohráli smolným gólem. Co si z toho pamatujete?
V tom sedmém zápase Tomu Barrassovi propadl do brány puk ze středního pásma a oni to pak ubránili. Ve finále proti Coloradu jim ale už došly síly, našli na ně recept a úplně je sfoukli. Bohužel všechny síly nechala Florida v zápase proti nám, hráli na dvě stě procent. Kdybychom hráli ve finále my místo nich, byli bychom Coloradu vyrovnanějším soupeřem. Takhle to bylo jedno z nejhorších a nejjednoznačnějších finále.

Hned v úvodu další sezony přišel Světový pohár, a protože nespadá pod IIHF, mohl jste si v něm zahrát za Česko. Roli favoritů jste ale nezvládli a všechny tři zápasy prohráli. Proč k takovému propadáku podle vás došlo?
Měl jsem obrovskou radost, že si zase s kluky zahraju v jednom týmu, bohužel to dopadlo tak, jak dopadlo. Můžeme si za to ale sami, protože jsme to trochu podcenili a ty zápasy hráli exhibičně. Když to řeknu blbě, hráli jsme ještě větší exhibici než v Jágr teamu a zaslouženě prohrávali. Chtěli jsme bavit lidi, proto jsme hráli ty srandamače v přípravě, a pak je jasné, že ta příprava na samotný Světový pohár nebyla dostatečná. Nedokázali jsme včas přepnout z té šou na normální zápasy a to vedlo k tomu propadáku.

Jak vám tehdy bylo, když na vás diváci po domácí prohře se Švédskem pískali a v Německu jste prohráli dokonce 1:7?
Po mistrovství světa, které se vyhrálo, tady bylo obrovské očekávání. Švédové nás docela jasně přejeli, ale to zas neberu jako ten hlavní problém, protože oni nebyli žádní nazdárci tehdy. Tím hlavním problémem byl ten zápas v Německu, kdy na nás všechny dolehl ten zmar. Přitom jakýkoliv reprezentační mančaft by ty Němce porazil, kdežto my jsme byli úplně zlomení, padlo to na nás a dostali jsme strašnou facku. Když se podíváte na tu jejich a naši soupisku, tak se vší úctou k nim, ten zápas nešel prohrát. Tohle jsem musel kousat hodně dlouho.

19. ÚNORA - HOKEJISTÉ BEZ MEDAILE. V olympijském Soči toužili Češi uspět. Jenže...
Petr Nedvěd odjíždí z ledu po prvním gólu Švédů

Stejná parta však potom vyhrála v Naganu. Bylo to zadostiučinění i pro vás?
Samozřejmě jsem koukal a klukům fandil, ale co mě tehdy překvapilo, že nás všichni v Kanadě podceňovali, přitom jsme měli spoustu dobrých hráčů v NHL. Byla tam kvalita počínaje od trenérů a konče u Hašana (Dominika Haška). O to pak pro kluky muselo být sladší, že právě Kanaďanům zavřeli pusy a získali zlato.

O tom, jak se Petr Nedvěd po 16 letech vrátil do reprezentace, o skvělém a zároveň trudném životě v New Yorku, o návratu do rodného Liberce, o tom, jak Češi dopadnou letos na Světovém poháru, a o úmyslu ještě jednou se vrátit do extraligy se dočtěte v pondělí ve druhé části rozhovoru.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...