Moje příjmení je unikát, směje se šermíř Choupenitch, který drtí svět

Všichni z české šermířské obce, která čítá na dva tisíce závodníků ze 42 klubů, jsou z vašeho úspěchu nadšeni. Vy také?
Samosebou, že jsem nadšený. Prošel jsem kvalifikací, z níž do pavouka postoupilo 120 šermířů. Pak jsem šestkrát vyhrál a prohrál až ve finále, které rozhodčí bohužel obrátil v můj neprospěch. Chtěl jsem ještě víc, ale třeba si to vyberu mezi dospělými - začátkem května mi bude dvacet a tím v juniorské kategorii končím. Jednou provždy.

Loni jste z MS juniorů přivezl bronz, z letoška máte titul juniorského mistra Evropy, ale už jste se prosadil i mezi seniory; na Světovém poháru v La Coruni jste byl druhý a na Grand Prix v Benátkách třetí. Kam tedy řadíte poslední úspěch?
V juniorské kategorii jednoznačně nejvýš, stříbro z mistrovství světa je fajn. Ale šermovat mezi dospělými, to už je úplně jiná kategorie a dostat se tam na stupně je pecka. Alespoň pro mě.

Narodil jste se v Brně, kam se rodiče přistěhovali z Běloruska. Nemělo by se vaše příjmení psát maličko jinak?
Ano, vlastně se jmenuju Šupenič, a tak mi všude říkají. To Choupenitch vzniklo tak, že když moji rodiče, operní zpěváci (otec je sólistou brněnské opery, maminka donedávna zpívala ve sboru - pozn. red.), začali cestovat po Evropě, úředníci jim zapsali do dokladů příjmení francouzskou transkripcí. A už nám to zůstalo! (směje se) Ale vypadá to zajímavě, ne? Myslím, že takhle se nikdo jiný nejmenuje, naše příjmení je světový unikát.

Loni jste maturoval na gymnáziu v Brně. Jak vám tam říkali?
Pro všechny jsem byl Saša nebo Alex, samozřejmě Šupenič. A v Itálii mi říkají Chupe čili Čupe.

Loni v listopadu jste začal trénovat v Livornu. Proč vlastně?
Do Itálie jsem jezdil už dřív, ale vždycky jen tak na týden, něco to stojí. Ale teď už bydlím a trénuju v Livornu. Italové jsou vůbec nejlepší fleretisté, trenér se jmenuje Paolo Paoletti a je to špičkový světový kouč. Myslím, že mi to hodně prospívá, posunul jsem se i po fyzické stránce - máme totiž i atletického trenéra. Navíc je tam výborný sparing. Italští fleretisté vyhráli na olympiádě v Londýně soutěž družstev a dva kluci z toho týmu jsou se mnou v Livornu.

Jak se na váš pobyt v Livornu čeští trenéři?
Pořád přece šermuju za Česko. V Livornu nenajdete žádného jiného zahraničního šermíře, je to mimořádná možnost a já ji využil. Spíš si naopak myslím, že všichni jsou rádi, že jsem tu šanci dostal.

A nemrzí teď Bělorusy, že vlastně přišli o talent, který mohl proslavit jejich šerm?
Nepřišli přece o nic, když jsem se narodil v Brně, Bělorus jsem nikdy nebyl. Ale na závodech za mnou chodí a gratulují mi, fandí. Možná to cítí i tak, že na tom jistý podíl mají, když mám běloruské kořeny.

Nyní vás už čekají pouze závody v kategorii dospělých. Které jsou nejbližší?
Za deset dní poletím na asijské turné, které obnáší závod Světového poháru v Soulu a o týden později turnaj Grand Prix v Tokiu. Na konci května bude další Světový pohár v Havaně, v červnu mistrovství Evropy a na konci července mistrovství světa v Kazani.

Je velký rozdíl mezi turnajem Světového poháru a Grand Prix?
Docela ano, turnaj Grand Prix je lépe bodovaný, získané body se násobí jedenapůlkrát. Za první místo v podniku Světového poháru je 32 bodů, na GP osmačtyřicet.

Z českých šermířů závodil na olympijských hrách naposledy kordista Roman Ječmínek v Atlantě 1996, potom už se na hry nikdo neprobojoval. Přerušíte tu odmlku?
To doufám, účast v Riu je mým velkým cílem. Londýn mi v kvalifikaci unikl o jediný zásah, ale teď na to tolik nemyslím. Snažím se jít krok za krokem a soustředit se na nejbližší turnaj, Rio budu řešit až později.