Celý následující rok budete závodit v duhovém dresu mistra světa. Už si začínáte ten výjimečný pocit užívat?
Ještě si to moc neuvědomuju. Na prvních závodech za týden mi to asi dojde, ale posledních sto metrů jsem dojížděl jako ve snu. Závěrečnou padesátku před cílem jsem absolvoval se zavřenýma očima a jen poslouchal nadšené diváky. Paráda.
Jaké to tedy je, vyhrát titul před domácím publikem?
Je to něco neuvěřitelného. Byl jsem připravený nechat na trati poslední síly a to jsem také udělal, poslední stovky metrů jsem dojížděl v křečích, ale vím, že bolest je dočasná, a titul budu mít jednou provždy.
Za cílem vás jako jedna z prvních objala vaše belgická přítelkyně Ine. Copak jste jí šeptal?
Možná byste rádi slyšeli, že jsem jí nabídl sňatek – tlačili mě do toho, ale na to je ještě čas. Teď šlo jen o slova dojetí.
Vaše cesta za titulem vypadala suverénně – ani na chvilku vás nepřepadly pochybnosti?
Určitě byly, po úniku ve čtvrtém kole jsem neměl přehled, jaký mám náskok, a na velkých obrazovkách jako na potvoru ukazovali jenom mě! (smích) Pravda, fyzioterapeut mi při průjezdu do každého nového kola signalizoval odstup, ale nechtěl jsem na to spoléhat.
Je tohle vítězství vaším nejsilnějším životním zážitkem?
O tom nepochybujte, vyhrát v Táboře před domácími a belgickými fanoušky je něco neopakovatelného. Pravda, mám už dva tituly z kategorie do třiadvaceti let, ale tohle se s tím nedá srovnat, tohle je v cyklokrosu nejvíc.
Za týden vás čeká další závod – porušíte dnes životosprávu?
Uvidíme. Hranolky a řízek si nedám, ale sklenka šampaňského určitě padne. Uvidíme, jestli bude jen jedna. Ale bohužel se nemohu radovat s fanoušky, brzy po závodě odlétáme zpátky do Belgie, musím ctít zvyklosti svojí stáje Fidea a letět se sponzory. Strašně mě to mrzí, protože příznivci mají na mém úspěchu velký podíl.
