Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Zázrak na ledě jako odveta za Afghánistán. Stal se před 35 lety

Sport

  6:00
Byla to bitva, která vešla do dějin. Bitva mezi Východem a Západem. Bitva mezi dvěma znesvářenými světy rozdělenými železnou oponou. Bitva ve studené válce, která začínala opět být horkou válkou. A že šlo jen o hokejový zápas? Tak to mnozí během olympijských her 1980 v Lake Placid nebrali.

Senzační výhra. 22. února 1980 porazili Američané „neporazitelný“ Sovětský svaz 4:3. foto: Heinz Kluetmeier

Několika generacím Američanů dodnes při těch slovech běhá mráz po zádech. „Do konce zápasu zbývá pět sekund. Věříte na zázraky? Ano! Neuvěřitelné...“ Komentátor Al Michaels se stal díky těmto několika hláškám nesmrtelným. Stejně jako parta, která za onen zázrak na ledě mohla.

Bylo 22. února 1980 a do posledního místečka narvaná hala v Lake Placid slavila vítězství 4:3 nad „neporazitelnou“ ruskou mašinou. Pro tým, který v předcházejících 17 letech 12x vyhrál mistrovství světa a 4x olympiádu, měl být přitom tenhle turnaj snadnou prověrkou.

Snad jen Československo s bratry Šťastnými, Pouzarem a Novým jej mohlo lehce pozlobit. Vždyť Sověti neprohráli na hrách 12 let v řadě.  Nikdo nemohl tušit, že je ztrapní tým mladých studentů.

Připomeňme, že až do Nagana 1998, pro Čechy tak úspěšného, byl olympijský hokej určen jen amatérům. Hokejisté NHL na něj mohli zapomenout, sovětské, československé a další evropské hvězdy status amatéra však měly, i když se hokejem profesionálně živily...

Spojené státy se také mohly pyšnit olympijským zlatem, jenže na Squaw Valley 1960 zbyly o dvě desítky let později jen vzpomínky. Realitou bylo, že se s Evropou nemohly měřit.

Trenér Herb Brooks dokázal stmelit partu mladíků z různých koutů země a jeho svěřenci vybojovali senzační triumf.

V létě 1979 se v Colorado Springs sešlo několik desítek hráčů, z kterých univerzitní trenér Herb Broooks měl vybrat ty nejlepší. Vsadil nakonec na tvrdé a rychlé kluky, kteří dokážou být zároveň disciplinovaní. Jeho strategií byl evropský styl hokeje obohacený o hru do těla.

Experti se však jeho výběru smáli. Jak si může myslet, že by tohle mohlo stačit na hvězdy pod koučem Viktorem Tichonovem, v jehož sestavě byl i nejlepší brankář světa Vladislav Treťjak? ptali se. Sborná znamenala továrnu na úspěchy.

„Devět měsíců v roce jsme byli zavření a třikrát denně trénovali. Byli jsme vojáci. Ženu a děti jsem viděl jen málokdy. Ale pro vítězství jsem byl já i ostatní schopni obětovat všechno,“ přiznal Treťjak v dokumentu Do You Believe in Miracles?

A těmhle kouzelníkům na ledě sponzorovaným sovětskou vládou se měli postavit Brooksovi amatéři. Stejní muži, kteří v září 1979 v zápase s Norskem - nejslabším olympijským soupeřem - remizovali 3:3. Brooks zuřil.

Když chtěli hráči odjet po konci zápasu do šatny, nařídil jim místo toho kondiční cvičení na ledě. To trvalo více než 45 minut a většina hráčů byla po něm na pokraji zhroucení. Když správce haly v Oslu vypnul světla, chystali se hokejisté z ledu. Brooks je ani poté nepustil a trénovali dál. Druhý den však „zničili“ Nory 8:0.

Sověti se šetřili a vyhráli 10:3

Vyhrát nad Nory je však jiné než vyhrát nad Sověty. O tom se Američané přesvědčili tři dny před startem olympiády - 9. února 1980. V newyorské Madison Square Garden jim nedala sborná šanci a Tichonov se mohl po vítězství 10:3 usmívat.

„Ukázali jsme naši sílu. Zápas jsme brali jako tréninkový,“ vykládal novinářům. Na dotaz, zda tedy jeho svěřenci šetřili síly, odpověděl: „Máte pravdu.“

Brooks po zápase jen pravil, že „nakopání zadků může občas pomoci“. Pak ale přiznal, že se vlastně o Sověty nestará. „Zajímají mě Češi a Švédové, tedy týmy, proti kterým máme reálnou šanci na vítězství.“

Amerika však byla rozladěná. Dva měsíce předtím vtrhlo více než 50 tisíc sovětských vojáků do Afghánistánu. Speciální jednotky zastřelily prezidenta Hafizulláha Amína a na jeho místo byl dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal.

Parta amerických hokejistů se 35 let po senzačním úspěchu znovu sešla v Lake...
Jim Craig, jeden z členů týmu, který vybojoval v roce 1980 fantastický úspěch,...
Jack O'Callahan (vlevo) a Mark Pavelich.
Parta amerických hokejistů se 35 let po senzačním úspěchu znovu sešla v Lake...

Mezi Washingtonem a Moskvou panovalo napětí, které se mělo brzy přenést i do sportovního světa. Vrcholní politici včetně prezidenta Jimmyho Cartera začali uvažovat o bojkotu letních her v Moskvě.

Teď však byly na řadě ty zimní, domácí. Američané měli ve skupině Československo, Švédsko, západní Německo, Rumunsko a Norsko. Ve druhé skupině byli Sověti, Finové, Kanaďané, Poláci, Nizozemci a Japonci. Nejlepší dva z každé skupiny postupovali do finálového kola, ještě se totiž nehrálo systémem play off.

Už předem bylo všem jasné, že v nejlepší čtyřce Sověty doplní ČSSR, Švédsko a jeden z dvojice Finsko-Kanada. S USA nikdo nepočítal. Jenže mužstvo mladých bojovníků začalo udivovat svými výkony. V úvodním zápase proti favorizovaným Švédům dokázali vydřít bod za remízu 2:2 po gólu z power play.

Pak přišel první šok v podobě výsledku 7:3. Odneslo to Československo, americký tým s věkovým průměrem 22 let dominoval. „Mladickost nakrmila hladovost. A která země bude po úspěchu hladovější, ta podle mě vyhraje medaili,“ prohlásil Brooks.

„Tahle chvíle je vaše“

Následující vítězství 5:1 nad Norskem, 7:2 nad Rumunskem a 4:2 nad Německem pobláznilo zemi. Američané skončili na druhém postupovém místě za Švédskem, které mělo jen o tři góly lepší skóre.

V sovětském týmu ale panovala pohoda a z Moskvy už chodily první gratulace. „Čechoslováci jsou z cesty, už jste blízko,“ stálo v nich. Sborná ve své skupině nezaváhala, nastřílela 55 branek, inkasovala 11.

První zápas finálové skupiny svedl dohromady americké studenty a sovětské profesory. To už dravé mladíky sledovaly celé Spojené státy. Zápas byl dlouho dopředu naplánován na 17.00 v pátek 22. února.

Američané se snažili posunout první buly na 20.00, aby klání mohla v televizi sledovat celá země. Sověti to nedovolili. Kanál NBC se tak rozhodl vysílat utkání s tříhodinovým zpožděním...

Trenér Brooks vstoupil pár desítek minut před zápasem do kabiny a začal mluvit: „Narodili jste se jako hráči. Bylo vám určeno, abyste byli zde. Tahle chvíle je vaše.“ Na zdi visel také telegram, který zaslala jedna žena z Texasu.

„Všechno, co v něm stálo, bylo: poražte ty komunistický bastardy,“ líčil kapitán Mike Eruzione. Když vjeli na led, strhlo se mohutné skandování USA, USA a God Bless America.

Poslední vteřiny utkání

Zbytek už je známá historie. Sověti dvakrát vedli, a když Američané ve druhé třetině srovnali na 2:2, vyměnil Tichonov gólmany. Místo Treťjaka poslal do branky Vladimíra Myškina. Kouč sborné to později označil za „největší omyl kariéry“.

Přesto šli Sověti opět do vedení Alexandrem Malcevem. Jenže třetí třetina už patřila domácím. Mark Johnson srovnal a deset minut před koncem vstřelil vítězný gól kapitán Eruzione.

„Kdyby mi někdo před zápasem řekl, že vyhrajeme, vysmál bych se mu. Nevěřil jsem, že je to možné,“ přiznal Brooks. Spanilou jízdu Američané dokonali o dva dny později, když porazili Finsko 4:2 a získali zlato.

Sověti se mohli utěšit výhrou 9:2 nad Švédskem a stříbrnými medailemi. Z Lake Placid přesto odjeli zhrzení a zbylo po nich v olympijské vesnici 121 prázdných lahví vodky. 27 dní po zázraku na ledě utrpěli Sověti další porážku. Prezident Carter vyhlásil bojkot her v Moskvě, ke kterému se přidalo dalších šest desítek zemí.

O víkendu se parta kluků, již mohou za zázrak, opět sešla v Lake Placid. Herb Brooks na ně ale už nekřičel, zemřel v roce 2003 při autonehodě. Poprvé už ani hráči nebyli kompletní, obránce Bob Suter před půl rokem v 57 letech podlehl infarktu.

Autor: