Na téma mentální koučing uspořádal ve čtvrtek první vlastní konferenci. O víkendu zase přednášel v Praze na známém setkání TEDx. Jednu ze svých knih nazval současný trenér Mladé Boleslavi, se kterou letos postoupil do extraligy, Strach je přítel vítězů.
LN: Jak se spřátelit se strachem?
Krizová situace, která je podhoubím strachu, je ohromná energie. A jestli bude plusová, nebo minusová, už je jenom na nás. Když se jí budu bát a nazývat ji strachem, tak mě ubíjí. Když se s ní skamarádím, můžu z ní čerpat. Protože víte, co ve vrcholovém sportu rozhoduje z největší části o úspěchu?
LN: Povídejte...
Krizové situace a to, jak se k nim hráč postaví. V takové chvíli nerozhoduje tolik jeho talent ani fyzická kondice. Když jde fotbalista ve finále mistrovství světa na penaltu a překopne ji o dva metry, tak to určitě nebylo jeho fyzičkou. Stejně jako dvojchyba tenisty při podání na konci setu. Mentální stránka je hrozně podstatná, a proto jsem si jí ve vrcholovém sportu začal všímat a také s ní pracovat. Problém je, že nikdo nevíme jak. Manuálů je s nadsázkou řečeno tolik, kolik je lidských charakterů.
V čínském klášteře
LN: Neskrýváte inspiraci ve starých filozofických textech. V čem konkrétně vám mohou být při práci se sportovci prospěšné?
Jsem zastáncem toho, že když něco přežilo tisíce let, tak v tom prostě něco bude. Jestliže se začnete zajímat o staré filozofické směry, ať už jsou z východní Asie, nebo se jedná o Starý zákon, Descartesa, Junga, zjišťujete, že je tam nějaká společná linka. Už od šaolinských mistrů, kteří kázali: „Musíš být v mysli prázdný.“ No co to znamená? Aby neměli psychoentropické myšlenky, které je odvádějí pryč. „Nemysli na meč, nemysli na soupeře, buď ten pohyb.“ To je jinými slovy totéž, co my chceme od fotbalisty nebo hokejisty. Vždycky se usmívám, když nějaký sportovní psycholog nebo mentální kouč přijde s něčím novým. Je to jenom převyprávěná letitá moudrost v jiném kabátu.
LN: Do jakého kabátu je převlékáte vy? Nebo začnete před hráči rovnou citovat Descartesa?
To samozřejmě ne, protože to působí směšně, ale já v těch spisech vidím ohromnou inspiraci. Proto čtu rád sútry, mantry, myšlenky jógy, ale ne ty evropské, ty pravé. Byl jsem kvůli tomu i v klášteře v Číně, kde jsem se utvrdil v tom, že všechno tady už bylo. Jenom my jsme na to kvůli té racionalizaci a přesvědčení, že informace nyní vládne světu, poněkud pozapomněli. Ne, ne, emoční vazba vládne světu.
LN: Zpátky k otázce – jak to předat sportovcům?
To je další bod, který vnímám z hlediska mentálního koučingu jako problémový. Není to o informaci. Když kliknete na mobil, tak se teď spolu můžeme podívat třeba do knihovny v Bostonu a najít si, co chceme. Je to vážně o tom předání. A teď si vezměte, že máte v týmu osmnáctileté hráče, ale také čtyřicetileté. To už je pořádný rozdíl. Každému předáváte své poselství jinak a za jiným účelem. Proto je mentální koučing, a speciálně u sportovců, tak plastický a nejde na něj sepsat žádný jednotný manuál.
Marián Jelínek věří, že v rozhodujících chvílích rozhoduje u sportovce hlava, ne talent.
LN: Nesetkal jste se už s tím, že by vám někdo řekl: „Proč ta filozofie, když jsme na hokeji?“
Zaprvé, jak to říkám nyní, to neříkám všem. Když jdete proti proudu a chcete něco změnit, tak vždycky narážíte na odpor. Dám příklad: když jsem přišel do Plzně jako nový hlavní trenér, tak jsem začal lepit na zeď v kabině určitá hesla. Ze začátku to házíte trochu do humoru, formou kvízu, dáváte je do úst sportovcům. Zkrátka musíte zaujmout. Ale stejně tam přijdete s novým vzkazem a začne se ozývat: „No jo, to je zase Jelen s těma svejma chytrostma.“ Jenže po dvou měsících jim to začne vrtat a už za mnou chodí: „Trenére, tohle napsal kdo? Armstrong, jo?“ A už se začnou zajímat o jeho životopis, ptají se mě, co si myslím o dopingu. Ale proč to říkám. Najednou přijdu v prosinci k té naší zdi nářků a jeden z hráčů už tam dal vlastní vzkaz.
LN: Jednalo se o motivační hesla?
Já slovo motivace nemám rád, protože tvrdím, že největší výkony v historii lidstva, nejen sportu, vznikaly bez motivace. Jestli si někdo myslí, že Vincenta van Gogha každý den někdo motivoval, aby vzal štětec a šel malovat, tak se mýlí. Sliboval někdo Mozartovi za hraní na klavír čokoládu? Určitě ne. Nad motivací je něco víc – enormní láska k té činnosti, kterou děláte, což je sebemotivující. Proto mě štve, jak je to slovo motivace přesycované. Copak musí rybáře někdo motivovat, aby v neděli ve čtyři ráno vstal a šel? Ten se na to těší! Musel Jágra někdo motivovat, aby šel na trénink? On mi maximálně řekl, že nepůjdeme v osm, ale v deset. Jakmile musím někoho do něčeho motivovat, tak vím, že tam něco chybí. A mě zajímá to něco, já nechci pořád někoho motivovat.
Nejsem unikát. Jen mezi sportovci
LN: Když vás tak poslouchám, vybavuje se mi představení Čtyři dohody v podání Jaroslava Duška...
Filozoficky určitě. Já nejsem v těchto věcech žádný výjimečný člověk. Jediné, v čem se možná vymykám, že jsem ze sportu. Jinak mám plno kamarádů herců, sochaře... U nich je to stejný stav jako u těch sportovců. Když vidíte Ondru Vetchého na pódiu a pak přijde a podívá: „Dneska jsem měl formu, dneska jsem se u toho rozpustil. Kouknu na hodinky a ono už je po představení.“ A pak jindy zase: „Ty vole, to se táhlo. Neměl jsem tu formu, nebyl jsem v té přítomnosti.“ Je to stejné - doktor, vy, sportovec...
LN: Co říkáte na práci Daniela Landy?
S Danielem se známe, dokonce jsme spolu párkrát seděli. Pracoval i na Spartě, když jsem tam já působil. Dan Landa je personou v tomhle oboru. Myslím si, že jich tady tolik není. Jde trochu jinou cestou, ale moc se mi jeho práce líbí. Znám osobně plno sportovců se kterými je on v kontaktu. Jdeme na stejný kopec, ale každý trošičku jinou cestou.
LN: Pracujete se sportovci i po konci kariéry? Přece jen to je možná pro jejich hlavy jeden z nejtěžších zápasů v životě...
Jistě. Pokud mluvíme o těch nejlepších z nejlepších, pozoruji u nich opravdu jistou činnostní závislost. Znovu se vrátím k Van Goghovi – vezměte mu štětec! Vezměte Jágrovi brusle a řekněte mu: „Nehraješ.“ Ti se zblázní, dostanou se do určitého existenciálního vakua. Každý člověk potřebuje mít určitou emoční vazbu. Problém proto je, když je sportovec vázán pouze na ten sport. Pak musí kvůli zranění skončit, nestihne si vytvořit podmínky pro náhradní emoční uspokojení, a proto se pak objevují sklony k alkoholismu, gamblingu...
Lemieux mě překvapil
LN: Dlouhou dobu jste byl nablízku Jaromíru Jágrovi, vidíte mu do hlavy jako asi málokdo. Kdy on skončí?
Právě až sám pocítí, že jeho emoční vazba k hokeji je už trošku na jiné dimenzi. Ona bude vždycky, ale už třeba v podobě skvělého majitele klubu.
LN: Vy jste se na startu Jágrovy kariéry pustil do hodně revoluční myšlenky – dělat osobního kouče. Od koho ten nápad vzešel?
To už je strašně dávno. Byl jsem na hokejové škole a jako host tam přijel se Stanley Cupem jako začínající hvězda Jaromír Jágr. Já byl tehdy trenérský zobák, tak jsem dostal za úkol se o něj celé čtyři dny starat. Hráli jsme tenis, chodili do posilovny. Já byl zvědavý a on sdílný. Pak jsme si na letišti podali ruce a najednou za čtrnáct dní telefon: „Hele, Marian, mě ten trénink s týmem nějak nesedí, chtěl bych trénovat sám. Jak jsi na tom?“ Nakonec z toho bylo dvanáct let nebo kolik...
Marian Jelínek
|
LN: Jak spolupráce skončila? Vycítil sám, že už vás nepotřebuje?
Také, ale bylo to vzájemné. Možná posledním kamínkem bylo, že jsem dostal nabídku ze Sparty. Mně se začalo stýskat po týmové práci, tak jsem kývl. Ale s Jardou jsem zažil úžasné věci.
LN: Jak moc tato zkušenost ovlivnila váš postoj k trénování?
Zásadně. Když jsem poprvé přiletěl za Jardou do Ameriky, tak právě tam jsem si uvědomil, že mentální koučing musí být nedílnou součástí tréninku. Těšil jsem se, jak uvidím trénovat do úmoru Maria Lemieuxe, ale to se nedělo. V čem se lišil, byly ale jeho postoje, ať už k vítězstvím, porážkám, nebo třeba nespravedlnosti. Na tom lze nejvíce pracovat, tělo a taktiku už dnes trénují na maximum všichni.
LN: Jágr pak našel během angažmá v Rusku velkou oporu v pravoslavné víře. Jak důležitou roli hraje u sportovců náboženství?
Jedni v tom hledají pomoc, to je takové to křižování před zápasem. Jiní v tom vidí něco víc - pokoru, že jsou na světe ještě důležitější věci, než je sport. Možná překvapí, že současní mladí hráči jsou k tomu velmi otevření. A v autobuse máte na diskutování tolik času...
