Legendární Brazilec Pelé: zůstává uctívaný a nedostižný

Co posouvá Pelého před všechny, je rychlost, s jakou se vyšvihl mezi nejlepší fotbalisty světa. Všestnácti letech začal v dresu Santosu počítat první góly do své víc než tisícové sbírky, o rok později si zahrál poprvé za reprezentaci Brazílie, ještě nebyl plnoletý a vyhrál poprvé mistrovství světa.

Na Pelém je úchvatné, že prostě vstoupil na scénu a Edsona Arantese do Nascimento pak nešlo přehlédnout – od prvního do posledního zápasu. "Už od začátku měl všechno. Rychlost, techniku, střelbu, výskok, taktické myšlení," vyzdvihuje Pelého přednosti Josef Jelínek, jeden zčeskoslovenských vicemistrů světa z roku 1962.

Porovnávat fotbalovou genialitu je obtížné. Škoda, že se éra Pelého minula s obdobím slávy Maradony, Zidana či Messiho a ve vrcholné formě se zmínění velikáni na hřišti nemohli potkat. V porovnání se současnými měřítky můžete namítnout, že se hraje rychleji as větším důrazem. Stačil by Pelé zvýšeným nárokům? Nepřipravili by ho obránci onevyčerpatelnou chuť hrát si s míčem a umotat soupeře vynalézavými nápady?

Je nutné připomenout, že ani Pelé nepůsobil v dobách, kdy si hráči počínali zrovna v rukavičkách. Na třech ze čtyř světových šampionátů, kterých se Pelé zúčastnil, rozhodčí ještě nepoužívali žluté ačervené karty, trestající ostré fauly.

Během šampionátu v Anglii vroce 1966 vytasili soupeři proti jeho lehkosti až nevybíravou brutalitu. Špatné vzpomínky si brazilský král zachoval na úvodní utkání sBulharskem. "Jeho hráči mě neustále podráželi a kopali do mě jako do řepy," stěžoval si a vynechal následující utkání s Maďarskem. Bulharským příkladem se nechali inspirovat Portugalci. Tehdy se ještě nesmělo střídat, proto Pelé musel vydržet kulhat až do trpkého konce.

V návalu zklamání se zařekl, že na příštím mistrovství se už neukáže, ale pak změnil názor. Celý svět ho proto o čtyři roky později v Mexiku viděl slavit třetí titul. Pelé to zařídil – nejcennější pohár patřil natrvalo Brazílii.

Ještě pochybujete o Pelého výjimečnosti? Připočtěte mu k dobru značnou zátěž. V průměru sehrál 65 zápasů za rok, k tomu se Santosem často cestoval, na odpočinek zbývalo málo času.

Nikdy nechtěl být kapitánem, ale i to vlastně dává smysl. Podle Pelého by to bylo vlastně zbytečné. "Jakožto Pelé mám u hráčů respekt i tak. Když byl kapitánem někdo jiný, měli jsme v mužstvu autoritu hned dva," vysvětloval.

Pro fotbalový svět zůstává nedotknutelným i proto, že se na trávníku vyhnul kontroverzním momentům. Nikdy nemusel vysvětlovat gól rukou jako boží zásah po způsobu Maradony.

Po konci Pelého kariéry se možná ještě lépe ukázalo, jak mimořádnou veličinou se stal. Nemusel se pokoušet o comeback, nelákala ho možnost stát se trenérem, a přesto kamkoliv přijel, tam se rychle ocitl v centru pozornosti.

Nový Pelé už nikdy nepřijde. "Proč? Dondinho a Celeste zavřeli továrnu," zmínil svoje rodiče. A přidal úsměv. Typický Pelé.