První výhledy nezněly ani trochu příznivě, nevylučovala se ani varianta nejděsivější. Müller se ale nevzdal a zdá se, že svůj těžký boj už s největší pravděpodobností vyhrál. Přestože stále ještě není zcela v pořádku. Otvor po kanyle, zavedené do průdušnice, totiž dosud nezarostl.
Takže na Kladně nesmírně populární trenér zatím nemůže mluvit tak, jak by chtěl. Hovoří zvolna, a pokud možno jen v krátkých větách. Je totiž patrné, jak ho povídání vyčerpává. Přesto nás ve svém domku vKladně přijal a ke svému příběhu se vrátil.
Co se vám v onen poslední den minulého roku tedy přihodilo?
Ráno na Silvestra se mi udělalo špatně, a pak už nevím nic... Pravdou je, že mně nebylo úplně dobře už několik dní před touhle událostí.
Jak dlouho jste zůstal v bezvědomí?
Tři týdny. Ale víceméně mimo jsem byl asi dva měsíce. Polykal jsem zřejmě dost silné prášky, takže jsem svět kolem sebe příliš nevnímal.
Myslíte si, že nepříjemná příhoda, která vás na Silvestra potkala, může souviset z nekonečnými nerváky, které jste coby trenér týmu ohroženého sestupem z nejvyšší soutěže neustále prožíval?
Možné to je. Vždyť jsem na střídačce Kladna stál osm let a v posledních sezonách jsme hráli o udržení.
V listopadu minulého roku jste vedení klubu nabízel rezignaci, ale nepochodil jste. Nenapadlo vás, že by se vám v případě kývnutí na rezignaci třeba nemuselo nic přihodit?
(usměje se) Takhle neuvažuju. Tenkrát jsem si ale myslel, že rezignaci přijmou. Ale bohužel k tomu nedošlo...
Sledoval jste úspěšný boj vašeho Kladna o záchranu v extralize?
Sledoval, ale na hokej jsem nechodil. Když jsme ale v jednu chvíli ztráceli na posledním místě na klub před námi myslím už šest bodů, tak jsem si říkal, že záchrana bude dost těžká. Naštěstí to nakonec ale dobře dopadlo.
Mužstvo po vás převzal váš bývalý spoluhráč Otakar Vejvoda. Byla to podle vás dobrá volba?
No samozřejmě že ano. Párkrát jsme se s Otou od té doby už setkali, byli tady za mnou ale i další kluci z manšaftu.
Jak moc vám hokej chybí?
Zatím ne.
Začínáte již zvolna přemýšlet o návratu, anebo se vám na střídačku už moc nechce?
Tyhle věci zatím neřeším, mám na ně ještě čas. Někdy mě ale napadne, že už toho možná bylo dost.
Jak se vám daří zapojovat se znovu do normálního života?
Já už se cítím v pohodě. Dokonce jezdím na kole, s kamarádama chodím i na tenis. Akorát ještě nemůžu mluvit úplně tak, jak bych chtěl.
Co vám ještě lékaři zakazují?
Myslím, že už snad skoro nic. Pravidelně chodím tady na Kladně k doktorovi Vladimíru Čubovi na kontroly a za měsíc by už snad mohlo být víceméně všechno v pořádku. I pivo si dokonce dám. Ale maximálně radši jen dvě.
