Jeho rozlučkou bude sobotní zápas v dresu Singapuru, který začal reprezentovat před pěti lety. Už tehdy byl ostřílený veterán. Djuričův národní tým vyzve v odvetě finále Suzuki Cupu (prestižním poháru jihovýchodních asijských zemí) Thajsko. První utkání vyhrál 3:1. "Chtěl bych klukům pomoci k triumfu a skončit na vrcholu," říká.
Durič měl vždycky na svůj sport jiný pohled než většina ostatních. Nikdy netoužil po tom být slavný jako Lionel Messi nebo Cristiano Ronaldo. Fotbal totiž miloval a stačilo mu, že si vydělá akorát na solidní vyžití. Proto nikdy nenastupoval za alespoň trochu známý klub - většinu kariéry strávil v Austrálii a Singapuru. "Prostě zbožňuju fotbal, rád trénuju a hraju zápasy. A i když nemá singapurská liga tak velkou kvalitu, pořád mě do reprezentace povolávají," říká. A vypráví o svých zážitcích.
Narodil se v bývalé Jugoslávii v bosenském městě Doboj, odkud pochází i známý útočník Manchesteru City Edin Džeko. S fotbalem ale začínal ve Švédsku, kde se neprosadil. A když se vracel domů, na Balkáně zuřila válka, která ho připravila o matku. "Deset let jsem neslyšel ani o bratru a o otci, ale nakonec jsme se shledali. Byly to těžké čas, ale poháněla mě touha uspět," vypráví. Jeho jugoslávský pas už neplatil, a tak skoro bez peněz hledal azyl v Maďarsku.
Bosnu reprezentoval na OH v Barceloně jako kajakář. Musel jet stopem
Zbyl mu jen sen a dopis od nově vytvořeného Bosenského olympijského výboru, který bývalého kajakářského juniorského šampiona nominoval na hry v Barceloně 1992. "Zatímco ostatní sportovci do Španělska létali, já měl trochu jinou cestu. Šel jsem, stopoval auta a autobusy. Na rakouských hranicích mě viděli jako uprchlíka a nechtěli mě pustit dál," vypráví. Nakonec to ale dokázal. V Barceloně se mu nejprve vysmáli, ale nakonec se stal jedním z deseti olympioniků Bosny při její premiéře pod pěti kruhy.
Teprve poté se rozhodl pokračovat ve fotbale a udělal dobře. Chytil se v Maďarsku, kde vyzkoušel snad všechny posty. Pak se prosadil i v Austrálii, kde potkal manželku. Od roku 2001 působí v Singapuru, kde získal občanství a také první pozvánku do reprezentace, za kterou nastřílel 26 branek. "V prvním utkání jsem byl strašně nervózní. Nakonec jsem se ale dvakrát trefil," vzpomíná Djurič.
Je třetí nejstarší fotbalista, jenž letos zasáhl do kvalifikace o mistrovství světa v Brazílii. Není ale přece jen škoda dávat své poslední sbohem, když je podle Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) nejproduktivnějším aktivním hráčem? Vždyť konkurenti, Estonec Maksim Gruznov a Brazilec Rivaldo, jsou daleko za ním. "Cítím, že je konec. Nastal můj čas," loučí se rozhodně Djurič.
