Ostrov svobody říkáte? Jak ironicky to muselo znít Keileru Garciovi. Komunistická Kuba pro něj evidentně znamenala spíš ostrovní vězení: když se fotbalová reprezentace dostala do USA a chystala se na Zlatý pohár, šampionát Severní a Střední Ameriky, Garcia jednoduše v Chicagu pláchl z hotelu.
Nebyl první, nebyl s velkou pravděpodobností ani poslední. Proto kapitán Yeniel Márquez jen řekl: „Zasáhlo nás to, je to náš kamarád. Ale musíme to překonat.“
Tohle všechno je takový svéráz kubánského sportu. Kdo může a chce, utíká. Při olympiádách, při velkých šampionátech; seznam by byl příliš dlouhý a rozvláčný, tak se soustřeďme jen na jedno odvětví.
Je totiž symbolické, že Garcia je od roku 1999 fotbalovým uprchlíkem číslo 22 - v USA by si tak tihle hledači lepšího života mohli zahrát regulérní zápas, jsou jich přesně dvě jedenáctky (aspoň dle wikipedie, jež k nim nabízí samostatné heslo).
„Svody imperiálního mamonu“
Kubánci už do USA utíkali při Panamerických hrách, Zlatém poháru, při kvalifikacích o mistrovství světa i o olympiádu. První byl gólman týmu do 23 let Rodney Valdes.
Po něm duo Martínez, Delgado: prohlásili, že si jdou zatelefonovat do hotelové lobby, načež budovu kvapem opustili a nasedli do taxíku, který je odvezl ke strýci jednoho z nich.
Jiní obíhali šest bloků kolem hotelu, než si troufli oslovit neznámého muže, aby jim půjčil mobil - pak už to šlo rychle, po jednom telefonátu obratem zamířili za příbuznými.
„Máme svá bezpečnostní opatření. Ale na druhou stranu nikoho nemůžeme na pokoji přicvaknout pouty k topení,“ krčil rameny při jiném útěku v roce 2008 tehdejší trenér Reinhold Fanz.
Co by on ještě teoreticky mohl pochopit, to kubánská propaganda odsoudila slovy jako z učebnic jazyka pokřiveného ideologií: „Tito muži zradili jednotu mužstva a oddali se svodům imperiálního mamonu.“
Reakce aktérů? „Všichni mí přátelé už Kubu opustili. Podmínky nestojí za nic: kopačky bez kolíků, špatní trenéři, špatné jídlo,“ řekl Yordany Alvaréz, člen velké vlny z roku 2008, kdy mužstvo do 23 let opustilo hned sedm hráčů.
Bleskové dějiny sportovního uprchlictvíÚtěk sportovců před režimem zažilo i mnoho Čechoslováků. Jako první „olympijský uprchlík“ bývá uváděna trenérka gymnastek Marie Provazníková: Londýn 1948 využila k cestě zpoza železné opony; v USA se dožila 101 let. V roce 1956 zůstalo v Melbourne 45 Maďarů, do jejichž země tehdy vjely sovětské tanky. A když byla řeč o Londýně: na olympiádě v roce 2012 byl co do uprchlictví „šampionem“ Kamerun s celkem sedmi zmizelými. |
Reprezentanti tehdy údajně dostávali „plat“ 8 až 10 dolarů za měsíc, profesionalismus na Kubě oficiálně neexistuje.
Proto riskují. Proto využívají takzvané americké politiky „suché nohy, mokré nohy“ - kdo z Kubánců dorazí do USA opravdu suchou nohou, tedy nikoli po moři, a již reálně stojí na americké půdě, může požádat o permanentní rezidenturu a výhledově snít i o občanství. Což nabízí poutavé příběhy.
Jako ten Osvalda Alonsa, dnes etablovaného útočníka v americké MLS. „Když máte strach, musíte se prostě co nejvíc dívat kolem sebe,“ vzpomíná Alonso, jak si do batohu sbalil 700 dolarů a čekal na příležitost.
Národní tým zrovna v Houstonu nakupoval ve Walmartu a Alonso v tu chvíli vsadil do banku úplně vše: co nejnenápadněji se vydal k východu, na ulici rychle našel někoho, kdo mluvil španělsky - a za pár hodin seděl v autobusu.
Směr Florida, směr nový život. Lepší? Pro Alonsa jistě. „Jsem Kubánec, Kubu miluju. Ale tohle rozhodnutí mi kompletně změnilo život. Teď mám všechno k tomu, abych byl šťastný,“ prohlásil.
Totéž se s velkou pravděpodobností honilo hlavou i fotbalovému útočníkovi Keileru Garciovi, než se z hotelu vydal na nejdůležitější úprk svého života. Mnohem těžší než jakýkoli sprint na hřišti.
