LN: Jak jste reagoval na slova lékařů, že přijdete o několik prstů?
V knize Hory, má panenko, kterou o mně napsala dcera Andrea, říkám: Pokud nejde o život, jde o ho… A podle toho se taky řídím. Samozřejmě že je to nepříjemná věc, ale předpokládám, že i když o dva prsty přijdu, čeká mě dál plnohodnotný život. Moc dobře vím, že spousta lidí je na tom mnohem hůř než já.
LN: Je už jisté, že zbývajících osm prstů na nohách se doktorům podaří zachránit?
Palce mám taky dost chycené a teprve se ukáže, jestli se vyléčí. Ty dva prsty vedle palce na levé noze moc neřeším, ale palce jsou důležité i kvůli rovnováze. Bez nich by už vznikl velký problém. Živé kosti na palcích by se měly překrýt vepřovou kůží. Když se chytne, mělo by to být dobrý. Proto říkám, že budu mít na prstech prasečí rypáčky…
LN: Jak se vlastně omrzliny léčí?
Problém s léčením omrzlin u nás spočívá v tom, že s nimi není moc zkušeností. V první fázi se dělají na postižených místech obrovské puchýře, které by se měly sušit. Hlavně se tam ale nesmí dostat infekce. To by pak byl velkej průšvih.
LN: Vy jste nemocnici v Káthmándú opustil kvapem, dlouho jste se ale prý neohřál ani na lůžku v Motole. Je pravda, že jste odtud utekl?
V Motole jsem pobýval asi deset dnů. Pořád tam jen ležíte, čučíte do stropu a polykáte prášky. Což pro mě není zrovna ideální… Když ale omrzliny přestaly hnisat a nehrozila gangréna, volil jsem raději možnost domácího léčení. Doktoři sice chtěli, abych tam zůstal, já je ale přemluvil. Moje přítelkyně Kristína je také lékařka, tak jsem určitě v dobrých rukou.
LN: Víte vůbec, proč vám nohy omrzly?
Sešlo se několik okolností; souhra náhod. Před expedicí jsem přemýšlel, že vyměním boty, s nimiž jsem byl už na pěti osmitisícovkách. Nakonec jsem to ale neudělal, protože si myslím, že jsou pořád dobrý. I když impregnační vrstva nahoře už nebyla taková, že by vyloženě odpuzovala vodu. Před prvním výškovým táborem jsem si je nechal připravené v nepromokavém pytli, a jak tam uvnitř cirkulovala vlhkost, dostala se i dovnitř.
Také není obvyklé lézt na vrchol celou noc. Udělal jsem to teprve podruhé v životě. Mráz byl tak strašnej, že když jsem si měnil rukavice, málem jsem se počůral bolestí. Před vrcholovým pokusem jsem měl na sobě ponožky, které mi byly dost těsné a trochu asi zamezily potřebného krevnímu oběhu. Pak jsem taky čekal obutý asi sedm hodin, než dorazí do výškového tábora můj parťák Honza Trávníček.
Rozhovor si můžete dočíst v pondělním vydání deníku Lidové noviny. |
