Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Obrovitý kapitán ragbyové reprezentace Bob Voves: Chci se stát mistrem Evropy v MMA

Sport

  9:09
PRAHA - Se svými parametry 203 centimetrů a 118 kilogramů vyčníval i na ragbyovém hřišti, nyní s nimi budí respekt také mezi šestnácti provazy, nebo v oktagonu. Brzo pětatřicetiletý Robert „Bob“ Voves, kapitán české ragbyové reprezentace, se rozhodl po návratu z angažmá ve Francii přidat si ke svému milovanému sportu ještě další. Přes kickbox a box se nakonec dostal k ultimátním zápasům (MMA) a už po dvou duelech (vítězných před limitem) se chystá na blížící se amatérské mistrovství Evropy.

Bob Voves se svými sparing partnery. foto: Facebook Bob Voves

Prvního triumfu dosáhl loni v říjnu v Mariánských lázních, kde ukončil svého rivala po 51 sekundách, před třemi týdny pak na Simple the Best netrval jeho souboj se zkušenějším slovenským protivníkem o moc déle.

„Byl to kvalitní soupeř, měl devět výher a jednu porážku, takže určitě to byla povedená příprava na další duely a určitě je to pozitivní směrem k dalším zápasům, že i když mám jen dva zápasy, tak se mohu měřit i se zkušenějšími soupeři,“ říká obrovitý Voves v rozhovoru pro Lidovky.cz.

„Nechci být ale zase úplně obrovský, protože pak musíte živit moc kyslíku a zároveň bych ztratil na dynamice a pohyblivosti,“ přidává muž, kterého aktuální hlavní sportovní cíl čeká od 22. do 26. listopadu, kdy se koná v Praze v hale na Podvinném mlýně amatérské mistrovství Evropy.

Policista Bob Voves.
Bob Voves v posilovně.

Do srdce Evropy se sjede na obří turnaj pod hlavičkou mezinárodní evropské federace (IMMAF) a patronací slavné zámořské ligy UFC na tři stovky zápasníků z celého kontinentu. „Chci ho vyhrát,“ tvrdí odhodlaně Voves. Při pohledu na jeho figuru i na videa, jak ničí své dosavadní protivníky, by mu chtěl oponovat asi málokdo.

Pomohli vám zkušenosti z ragby v rozjezdu vaší kariéry v oktagonu?
Je to hodně propojené, oba sporty jsou si podobné, je v nich třeba dynamika a vytrvalost. V zápasení jsou jiné specifické věci, ale jinak co se týče atletické a vzpěračské přípravy, tak jsou si hodně podobné.

Co je naopak na těchto sportech odlišné?
Určitě to, že v ragby vlastně sám za sebe nic nerozhodnete, jste jedna velká rodina, jeden tým. V oktagonu jste jen vy. Víte hned, kde jste udělal chybu, co zlepšit. V ragby se to pochopitelně ví také, ale posuzuje se dle patnácti lidí, nejste na to sám. Musíte hrát týmově, nesmíte být sobec.

Zároveň jsou to obojí hodně tvrdé sporty. Coby ragbista jste hodně odolný, je to dobrý základ i pro zápasení?
Je pravda, že ze hřiště jsem hodně omlácený, připravený na nárazy, v tom mi ragby pomohlo. Stejně jako v nástupech na strhávání na zem a ve stabilitě při klinčích, tam jsem měl v začátcích navrch. Ale i já jsem si prošel tím, že když jsem na začátku inkasoval úder, tak jsem zavíral oči, odkláněl třeba i hlavu. Tím si musí projít každý, na to vás ani ragby nepřipraví, přece jen, tam náraz čekáte, je to přece jenom trochu jiné.

Jak se ragbista dostane do ringu?
Tíhl jsem k bojovým sportům už mlada, začínal jsem s kickboxem. Když jsem se vrátil z Francie, tak jsem byl zvyklý na určitou zátěž, takže jsem začal v letní pauze chodit na box k Míťovi Soukupovi. No a tam si měl všiml Petr Khru Macháček, který se mě zeptal, zda bych nechtěl zkusit zápasení v kleci. Mě to zajímalo, protože jsem koukal i na UFC, tak jsem si řekl, proč ne, a šel do toho.

Kdy jste se rozhodl, že půjdete do zápasu?
Trenér mi před dvěma lety řekl, že bych to měl zkusit, že na to už mám. A já jako sportovec, který má rád výzvy, tak jsem se té šance chopil. Takže jsem se pořádně připravil a dopadlo to tak dobře, jak to dopadlo.

A proč mezi vaším debutem v oktagonu a druhým zápasem byla roční pauza?
Byl trochu problém se sháněním soupeřů, se supertíhou je tady u nás dost problém. Pořád se to ladilo, čekalo se, dodělával jsem školu, takže jsme vyčkávali, která se naskytla nyní na Slovensku.

Co za školu jste dělal?
Sloužím u policie, takže jsem dokončoval výcvik u policistů. Po tom ve Vyškově jsem absolvoval ještě půl rok tady v Praze, různá školení ohledně dopravy, práva a podobně. Dalších pět měsíců strávíte taktickou přípravou, střelbou a podobně, nakonec ještě musíte projít závěrečnými zkouškami. Takže jsem měl alespoň čas se věnovat naplno tomuto, sice jsem trénoval, ale nebylo to stejně na nějaké zápasení.

Policista Bob Voves.

Proč jste odešel od Macháčka k Andrému Reindersovi?
Bydlel jsem v centru města, kousek ode mne měl tělocvičnu André, zatímco Petr trénuje na Chodově. Ne, že by to bylo z lenosti, ale prostě jsem chtěl i zkusit jiný styl tréninku. Vím, že André je zkušený a kvalitní trenér, mistr Evropy, zkusil jsem to u něj a už jsem nakonec v jeho klubu zůstal.

A co vy, chcete být také mistrem Evropy?
Určitě. Chtěl bych. Když už jsem v nominaci, dostal jsem nový náboj a motivaci do tréninku. Určitě bych rád na evropském šampionátu, navíc doma v Praze, uspěl. Nechci být bláhový, plácat nesmysly, nic pořádného jsem ještě nedokázal. Nyní se připravuji na Evropu, chce chci uspět, a když se to povede, tak třeba pak zkusit i světový šampionát.

V jednom rozhovoru jste říkal, že je pro vás zápasením doplňkovým sportem. Ty cíle ale moc doplňkově nezní.
Takto to asi brát nelze. Ragbyové tréninky mám dvakrát týdně, ty MMA třikrát. Bylo to spíše myšleno tak, že s ohledem na to, že u nás je ragby amatérským sportem, tak abych se udržoval v kondici, dělám ještě další sport.

Nevadí to ragbyovému svazu, nebojí se, že se zraníte? Přece jen jste kapitánem a lídrem reprezentace.
V klubu mi spíše fandí, naopak je zajímá, kdy mám zápas, abych jim dal vědět. Jak jsem říkal, ragby se u nás dělá z lásky k tomu sportu, takže každému je víceméně jedno, co si kdo dělá ve volném čase. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale je to tak.

Jak vidíte budoucnost českého ragby? Momentálně to není asi úplně ideální.
U nás je to čistě amatérský sport. Jsme hodně dole, veškeří sponzoři, finanční podpora je nulová. Tedy až na výjimky. Nemáme extra podporu, děláme to z lásky ke sportu. Na tréninky se chodí po práci, víkendy hrajete zápasy místo toho, abyste byl třeba s rodinou. Není to úplně snadné. Chybí prostředky a kvalitní, zkušení trenéři, abychom mohli trénovat moderní ragby. A to už odmala, s dětmi, aby se s nimi pracovalo na technice a všem ostatním. Když jsem viděl ve Francii, jak pracují s těmi nejmenšími, tak to se nedá srovnávat. Ale říkám, je to o tom, že ragby je u nás amatérským sportem. A podle toho to vypadá. I když myslím, že česká reprezentace má nové mladé, nadějné kluky, kteří mají chuť, že jsme momentálně na vzestupu a že bychom se mohli vrátit na tu úroveň, jako když jsem s ragby začínal já (více jak deset let zpět).

Bob Voves.

Pomohlo v tomto ohledu s odstupem vlastně už roku loňské mistrovství světa, které bylo v Česku hodně sledované?
Určitě se to lidem dostalo do podvědomí. Slyšel jsem od hodně lidí, kteří ho normálně nesledovali, že je to chytlo, chválili, že se mu věnuji a dotáhl jsem to tak daleko, jak se mi povedlo. Zároveň jsou ale také lidí, které ragby nebaví, protože nerozumí pravidlům. Ale myslím, že co se týče mistrovství světa, tak převažovala ta první část lidí a že to k našemu sportu přilákalo nové fanoušky a zájemce, a to i mezi mladými. Celkově se zvýšily počty mládeže v klubech, což je dobře.

Ještě mě zaujalo, že jste hrál ve Francii vlastně v uvozovkách jen druhou ligu, přesto jako profík. To je tam na takové úrovni, že se dá tímto sportem uživit i ve druhé nejvyšší soutěži?
Určitě. Dá se tím hezky uživit, žijete si tam pohodlně, ale není to fotbal, určitě to není tak, že se vrátíte zpět, koupíte si tři hotely a dáte nohy na stůl. Ale i ve druhé lize jsem byl normálně zaměstnancem klubu, profesionálním sportovcem. V některých městech ve Francii je první ragbyová liga populárnější než nejvyšší fotbalová soutěž.

Byl jste jediný z klubu, kdo měl blízko k bojovým sportům a v létě si šel zakopat, zabouchat do pytle?
Těžko říct, oni jsou Francouzi hodně opatrní, co se týče dělání něčeho navíc. Pro ragby mají talent od přírody, nemusí pro to, aby v něm byli dobří, dělat moc navíc. Ale měli jsme v klubu kluky z Samoi a vím, že ti také boxovali, ale domácí ne.

Děláte dlouhá léta ragby, nyní jste propadl ultimátům, v prosinci vám bude 35 let. Aniž bych vás posílal do důchodu, u kterého sportu zůstanete po konci aktivní kariéry?
(Úsměv) Těžká a zajímavá otázka, to bych také rád věděl. V první řadě doufám, že moje sportovní kariéra ještě není u konce a dlouho nebude. Vím, že to nejde dělat do smrti, ale v reprezentaci chci být ještě minimálně jednu sezonu a co se týče zápasení, tam chci zůstat, dokud mi bude sloužit tělo a nebudu ostatním pro srandu. Opravdu těžko říct, ragby je moje srdcovka, MMA se stala mojí srdcovkou, mám oba tyhle sporty strašně rád a nerad bych se jednoho z nich vzdával.

Bob Voves s trenérem Andrém Reindersem.

Co na vaše srdcovky říká vlastně manželka? Nejdříve tvrdý sport jako je ragby, nyní možná ještě tvrdší sport jako jsou ultimáta. Neděsí ji to trochu?
Manželka viděla moje zápasy už ve Francii, takže si zvykla i na MMA. Musí občas snášet moje nálady, ale podporuje mě, vděčím i jí za svoje úspěchy.

Jestli jsem dobře počítal, tak vašemu synovi je něco přes tři roky. Vnímá už i on, co jeho táta dělá?
Jsou mu tři roky a tři měsíce, takže už to vnímá, furt se mnou chce boxovat. Držím mu ruce a on do nich boxuje, když se dívám třeba na UFC, tak je zvědavý, co to tam ti chlapi dělají, takže se mu snažíme s manželkou vysvětlil co nejvíce rozumně. Přece jen v tomto věku mu těžko řeknete, že je to jen sport a nechceme, aby si něco takového zkoušel třeba na děti ve školce, aby si to v hlavě nastavil, že je to normální. Zatím to jde, synek je rozumný, skvělý, chápe, že jde o soutěžení, o to, kdo vyhraje, prohraje, že je to jen sport.

Má sílu po tátovi?
(Úsměv) Je silný. I vysoký na svůj věk. Ale nejvíce mě těší, že je hodně šikovný, nevím, jestli je vyloženě po mě, spíše asi po manželce, protože ta byla mistryní Evropy i světa v aerobiku a druhá na mistrovství Evropy v poledance, takže myslím, že syn dostal docela kvalitní geny. Takže věřím, že jich využije a neskončí jen doma u počítače. Ale máme v plánu ho vést ke sportu, bavili jsme se s Jirkou Žákem, který je přes řecko-římský zápas, že ho dáme na něj, nebo na judo, aby měl stabilitu, naučil se obratnosti. A později se sám rozhodne, co by chtěl dělat dál. Určitě ho nechceme do něčeho nutit, aby potom sportoval kvůli nám, to by k ničemu nevedlo.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...