LN: Jak jste se dozvěděl o otcově úrazu?
Ve čtvrtek jsem se vracel autem z Itálie kvůli tomu, že jeho dvorní žokej Pepča Bartoš bude po zranění obratlů ještě nějakou dobu mimo hru a neměl by kdo jezdit. Zrovna jsem byl v Rakousku, když mi jeden známý volal, co se taťkovi přihodilo.
ČTĚTE TAKÉ |
LN: Co vás v tu chvíli napadlo?
Docela ve mně hrklo, musel jsem zastavit. Zavolal jsem mamce a ta mě ujistila, že to zase tak hrozné není a že to dopadne dobře. Ještě ve čtvrtek tátu operovali, stehenní kost mu sešroubovali.
LN: Že by ukončil kariéru, si nepřipouští?
Vůbec ne, právě naopak, byl plný optimismu a odhodlání. Jsem přesvědčený, že do měsíce začne plavat a jezdit na kole a do dvou měsíců je na koni.
LN: A nemyslíte, že by toho nechat měl? Nelze poslední pád považovat za jakýsi signál shůry, varování?
Možná jo, vždyť už je mu skoro šedesát. Jenže to nečekejte, takže se bavíme zbytečně. Kdybych mu něco v tom smyslu řekl, maximálně se dozvím, že jsem moc mladej a že tomu nerozumím. (úsměv)
LN: Co tedy od vašeho otce ještě můžeme čekat?
Rozhodně ne konec kariéry žokeje. Spíš si myslím, že bude chtít vyhrát Velkou pardubickou desetkrát a nechá toho až potom. I když teď má zlomenou nohu.
