Když Petra Kvitová před nedávnem chvátala za svým druhým wimbledonským triumfem, připomněl si tenisový svět šedesát let ode dne, kdy Jaroslav Drobný tento slavný turnaj vyhrál. Stalo se to 2. července 1954 a Drobný byl vůbec prvním Čechem na wimbledonském trůnu. Měl ovšem egyptský pas a tisk v komunistickém Československu mlčel.
Talent, vůle a paličatost. Vlastnosti, kterých měl Jaroslav Drobný na rozdávání. To díky nim dospěl až na vrchol v tenisu i hokeji. Díky těmto vlastnostem se ale také nikdy nesmířil s komunistickým režimem a většinu života strávil v emigraci.
Jaroslav Drobný
|
"V Anglii jsem našel druhý domov, ale s emigrací jsem se nikdy úplně nevyrovnal. A i když jsem byl v Anglii slavný a měl spoustu známých, není nad kamaráda z mládí, se kterým jsem šel poprvé za holkama. Nebo nad český chleba. Takový nikde jinde nedostanete," vyprávěl v devadesátých letech při jedné z návštěv vlasti muž, jehož život se uzavřel 13. září 2001.
Narodil se 12. října 1921 v Praze. Jeho otec byl správcem kurtů na Štvanici, a synova budoucnost tak byla jasná. V létě hrál tenis, v zimě otec polil kurty vodou a Jaroslav se po nich proháněl na bruslích. A v obou sportech prokazoval nevšední schopnosti.
Okolí v čele se slavným tenisovým profesionálem Karlem Koželuhem jej přemlouvalo, aby hrál jen tenis. "Mně se ale líbily oba sporty. Teprve když jsem v osmatřicátém jel jako šestnáctiletý kluk do Wimbledonu, začal jsem si myslet, že to vyhraje tenis." O rok později ale coby odchovanec ČLTK reprezentoval na hokejovém mistrovství světa. "Jenže pak přišla válka," vzpomínal.
Během ní jej držel nad vodou právě hokej, se slavnými hráči v zimě objížděl venkovské exhibice. "Hrálo se na rybnících a sedláci platili kuřaty nebo jitrnicemi. Tenis se moc nehrál, vždyť jsme ani neměli míčky."
Kožené bundy za titul
Brzy po válce se vyhoupl mezi tenisovou elitu. Už v roce 1946 se probil do finále French Open, pořád ale patřil mezi nejlepší hokejisty. Jezdil po tenisových turnajích, v zimě nazul brusle a kurt vyměnil za led. Tak to udělal i v roce 1947, kdy tým Československa na MS v Praze poprvé vyšplhal na hokejový trůn.
"Původně jsem s účastí nepočítal. Ale pak jsem si na tenisovém turné po Indii namohl loket, tak jsem se vrátil," vyprávěl Drobný.
K historickému titulu přispěl 14 góly. "Byl to rozený střelec. A to ještě měl docela velký handicap – byl krátkozraký a při hokeji nemohl nosit brýle," připomněl po čase jeho spoluhráč Stanislav Konopásek.
Nečekaný úspěch žádné oslavy neprovázely. "Plakali jsme štěstím, ale pak jsme se osprchovali a šli domů. Na nějaké oslavy nebyly peníze, protože my jsme ještě hráli hokej z lásky," líčil Drobný v roce 1997, kdy se v Praze sešlo šest z osmi v té době žijících hokejových legend, jež o padesát let dříve ohromily Štvanici i svět. "Jedinou odměnou, kterou jsme dostali, byla kožená bunda. Medaile byla malá a ušmudlaná, mohla stát dvacet korun, ale byla strašně cenná," dodal.
Rok nato se Drobný ještě podílel na hokejovém stříbru na olympiádě ve Svatém Mořici a o dva měsíce později se opět probil do finále tenisového French Open. Prohrál, ale konečně se rozhodl – zvítězil tenis. "Toužil jsem vyhrávat velké turnaje a cítil, že s hokejem už to dohromady moc nejde," citovaly jej před lety Lidové noviny.
Vzpomínka se slzami v očích
Jeho rozhodnutí však nešlo dohromady s politickými změnami vČeskoslovensku. U moci se ocitli komunisté, pro než byl tenis buržoazním sportem. "Před každou cestou na Západ jsem musel na nekonečné pohovory s bolševiky, kteří mi vysvětlovali, jak se má chovat socialistický sportovec a jaká nebezpečí tam na mě číhají."
V letech 1947–1955 figuroval v elitní desítce světového žebříčku, jenže výjezdy za hranice realizoval se stále většími problémy.
V roce 1949, hned poté, co hrál poprvé ve finále Wimbledonu, proto emigroval. Byl zrovna ve švýcarském Gstaadu, kde na něj estébáci v diplomatických službách včetně pozdějšího ředitele normalizační televize Jana Zelenky vyvíjeli nátlak. "Chtěli, abych se vrátil." Rozhovor se Zelenkou byl plný výhrůžek a Drobný jej ukončil fackou.
"Kdybych neemigroval, zanedlouho bych seděl v base jako všichni kamarádi," připomněl se slzami v očích krutý osud hokejových šampionů, kteří po vykonstruovanémpolitickém procesu skončili za mřížemi.
Neúspěšně se pokoušel získat občanství Švýcarska, USA a Austrálie, až mu nakonec státní příslušnost nabídl egyptský král Faruk. A tak Drobný hrál od roku 1949 do roku 1959 za Egypt a z wimbledonského titulu v roce 1954 se radoval jako občan Egypta.
"Hrál elegantně a měl skvělou techniku úderů. V tomto směru posunul světový tenisový vývoj. Kozdobám jeho hry patřily rotovaný servis, forhend a bekhendové kraťasy," přiblížil Drobného umění bývalý daviscupový reprezentant Pavel Korda.
Drobný žil v Londýně a při svém posledním vystoupení ve Wimbledonu v roce 1960, ve 38 letech, už hrál za svoji novou vlast Velkou Británii. Už předtímse oženil s anglickou tenistkou Ritou Andersonovou, po kariéře si pořídil obchod se sportovním zbožím.
Jarda se určitě dívá, řekl Kodeš
Prahu navštívil poprvé po emigraci v roce 1985, tedy po 36 letech. Po listopadu 1989 se vracel častěji, konečně získal zasloužený prostor ve sportovních publikacích a encyklopediích. V roce 2012, jedenáct let po odchodu do sportovního nebe, se Jaroslav Drobný dočkal slavnostní desky, kterou mu odhalili na pražské Štvanici.
"Jarda se určitě dívá a je rád. Je dobré, aby si mladí uvědomili, že tady bylomnoho hráčů, kteří něco dokázali," řekl tenkrát Jan Kodeš, který Drobného napodobil vítězstvím ve Wimbledonu a dvěma triumfy na Roland Garros.
