Práce na statku i tvrdý dril. Jaromír Jágr vystoupal až ke hvězdám

Patnáct dní před 17. listopadem 1989 prožil svoji premiéru. Sedmnáctiletý vytáhlý mladík poprvé přetáhl přes hlavu dres prvního týmu reprezentace. Nebyla to úplně premiéra snů, soupeřem byl neoblíbený Sovětský svaz, který nakonec v přátelském zápase zvítězil 2:1.

Ale tenhle mladík nezklamal. Jaromír Jágr odehrál slušné utkání a dočkal se i nečekané pochvaly. „Obě mužstva se dívají do budoucnosti a z tohoto pohledu se vaše mladičká řada Jágr, Reichel, Holík ukázala ve velmi dobrém světle,“ řekl Igor Dmitrijev, asistent trenéra sborné.

Čtyři dny po 17. listopadu nastalo v jeho životě další „poprvé“: vyšel s ním velký rozhovor, přesněji řečeno zodpověděl šest otázek týdeníku Stadion. I Jágr se v těch bouřlivých dnech zapojil: přidal se k ostatním hokejistům Kladna a na podporu stávkujících studentů nenastupovali k zápasům.

„Od 17. listopadu se začala rýsovat má další hokejová kariéra - tentokrát v nejkvalitnější soutěži světa, v kanadskoamerické národní hokejové lize. Ne že bych na ni v té době tak intenzivně myslel, ale právě tehdy byly odstraněny hlavní překážky, které by mi mohly v budoucnu ke vstupu do NHL bránit,“ vzpomínal v roce 1995 v životopise nazvaném Jaromír Jágr.

Odejít do NHL bylo totiž před rokem 1989 hodně obtížné. Hokejista musel být starší 30 let, vzorný reprezentant a mít posvěcení soudruhů. V létě 1990 už Jágrovi v odchodu nic nebránilo. Ale nepředbíhejme...

První pořádné brusle našel kluk z Hnidous pod vánočním stromečkem v roce 1975, v den, kdy mu do čtvrtých narozenin chyběly ještě dva měsíce. Bruslení ho bavilo a brzy mu pohyb po ledě připadal stejně přirozený jako chůze.

Začal s hokejovou přípravkou, puk proháněl i na rybnících, a když bylo za oknem léto, vystačil si s tenisákem a holí na dvoře.

Když pak v šesti letech hrál za přípravku soutěžní zápasy, byl nejlepším hráčem nejen svého týmu, ale prakticky pokaždé i celého turnaje. Zvolili ho dokonce kapitánem, což ale přineslo jednu potíž: kapitán totiž musí podepisovat zápis o utkání. To ale Jágr po pár měsících ve škole ještě neuměl...

V týmu PZ (Pracovní zálohy) Kladno byl nejlepší, hrál vždy s kluky o několik let staršími.

„Už v té době jsem však získával pověst samorosta a samotáře. Bylo to logické. Hrál jsem s klukama staršíma, než jsem byl sám. Hokejově jsem na ně měl, ale mentálně moc ne, v tomto věku je každý rok znát. Neúčastnil jsem se proto těch typických klukovských her, protože jsem vlastně nikam nepatřil. Proti klukům, se kterými jsem hrál hokej, jsem byl moc mladý a se svými vrstevníky jsem se téměř vůbec nekamarádil,“ přiznal Jágr.

Jeho trenéři brzy poznali, že nejúčinnější taktikou je nechat ho hrát si, co chce. Jágr se pak vždy odvděčil několika brankami. Malý hokejista byl pod bedlivým dohledem svého přísného otce, který u týmu působil také.

Jaromír Jágr starší syna moc nechválil, ale dělal pro něj všechno, co mohl: vstával v pět ráno a vozil ho na stadion, a to i o víkendech, neustále vymýšlel nová cvičení a motivoval ho.

Dva tisíce dřepů denně

Jágr junior chtěl být nejlepší, a tak na sobě tvrdě makal. V šesti letech každý den udělal 600 dřepů, o dva roky později už bylo jeho normou 1000-2000 dřepů a 100 kliků.

„Krize přicházela po takových šesti stech dřepech. To mi ztvrdly nohy a dál už to nešlo. Překonával jsem to vůlí a nikdy to nezabalil. A já pak cítil, že mám při zápasech najednou mnohem víc síly, takže jsem rychlejší než ostatní,“ líčil.

Jeho rodiče měli i před revolucí statek s býky a slepicemi, Jágr tak posiloval přirozenou cestou i tam. Na statek z domova běhal osm kilometrů, pak přehazoval vidlemi slámu a dělal další práce. Ve svém ročníku byl jasně nejlepší, ale protože hrál pořád se staršími, nebylo to tolik znát.

Na podzim 1984 mu Kladno vyběhalo výjimku, aby mohl ve dvanácti letech hrát za dorost. Pak trávil spoustu času střelbou na branku, kterou mu otec svařil a postavil na dvůr.

Když bylo v roce 1985 v Praze mistrovství světa, pro Československo zlaté, seděl Jágr přilepený k televizní obrazovce a fascinovaně pozoroval zejména jednoho hráče. Jen o sedm let staršího Kanaďana Maria Lemieuxe, tehdy dvacetiletého.

Jágr začal studovat Střední průmyslovou školu stavební, ale maturitu tehdy neudělal. Kvůli hokeji nebyl čas. Od patnácti let už občas naskakoval za seniorský tým Kladna a potkával borce, jako byl slavný kanonýr Milan Nový.

V dubnu 1989 vybojoval s reprezentační osmnáctkou na mistrovství světa stříbro. A když se necelé dva týdny po 17. listopadu opět rozběhla liga, Jágr jen zářil. Na přelomu roku si odskočil na MS dvacítek - a Čechoslováci si před očima desítek skautů zámořské NHL odvezli bronz. Jágr byl s 18 body druhým nejproduktivnější hráčem, lepší byl jen jeho spoluhráč Robert Reichel.

Co se stavební mechanikou?

Po ligové sezoně se dočkal i velkého rozhovoru v deníku Československý sport. „Trému nemám. Jenom ze školy. To bude nejspíš největší problém mého života. Chodím do čtvrtého ročníku na stavební průmyslovku. Letos v květnu bych měl maturovat. Mám od prvního ročníku individuální plán, učím se sám - a nevím, jestli maturitu stihnu... Taková čeština, to je snadné. Spisovatele se naučím zpaměti. Co ale s předměty, jako jsou pozemní stavitelství nebo stavební mechanika?“ kladl Jágr řečnické otázky.

A také dal najevo, že je vlastenec. „V Americe chci vydělat peníze a vrátit se domů. Bohatý člověk je jenom ten, kdo si peníze přiveze do své skutečné vlasti.“

Už tehdy také ukázal svůj typický smysl pro humor, když odpovídal na otázku, co tedy bude dělat po návratu domů ze své zámořské mise: „Užívat konečně života - a třeba chodit po Kladně s doutníkem...“

Další šancí ukázat se skautům byl seniorský šampionát na jaře 1990. Zase z toho byl bronz a Jágr začal chápat, že za pár měsíců se o něj na draftu budou kluby NHL prát.

A protože byla železná opona pryč, jemu nebude nic bránit v okamžitém odchodu za oceán. Jako pátý v pořadí volil na draftu Pittsburgh a vybral si Jágra. Ten přetáhl přes hlavu dres s tučňákem na hrudi a začalo mu docházet, že se stal spoluhráčem onoho kouzelníka s pukem, kterého viděl před pěti lety- Maria Lemieuxe.

Příchod legendárního Maria

O pár týdnů později udělal manažer Penguins Craig Patrick doma v Pittsburghu párty na přivítání osmnáctiletého Jágra. Dorazilo i pár hokejistů, poprask však nastal, když se objevil neohlášený host. Lemieux, tehdy spolu s Waynem Gretzkým nejlepší hráč světa, moc nechodil do společnosti, čas trávil doma se svojí snoubenkou.

A najednou stál před Jágrem a podával mu s úsměvem ruku: „Pokud budeš něco potřebovat, vždycky se na mě obrať. Já jsem byl v úplně stejné situaci jako ty, když jsem přišel do Pittsburghu. Bylo mi jako tobě a uměl jsem jen francouzsky. A dodnes si pamatuji, jak to pro mě bylo těžké. Takže se neboj, já ty problémy znám a vím, jak ti je. Jsem připravený ti kdykoliv pomoct.“

Začátek Jágrova působení v Americe bylo peklo - kluk, který na učení nikdy příliš nebyl, musel chodit na intenzivní kurz angličtiny. Po osmi hodinách angličtiny se vracel domů utahaný a znechucený.

Pak začal tréninkový kemp a mladý talent byl konečně na ledě a spokojený. Sedmého listopadu 1990 vstřelil New Jersey Devils, svému současnému klubu, první gól v NHL.

V základní části přidal dalších 26 branek a 30 přihrávek. Stával se hokejovou celebritou. „Fanoušci mě v Pittsburghu poznávali na ulici, mávali, když jsem jel autem, a chodili za mnou po zápasech s žádostí o autogram. Na něco takového jsem nebyl zvyklý. U nás lidé tak spontánní nejsou, tady vydrží čekat i několik hodin po zápase na to, abych jim podepsal čepici,“ popisoval.

Tým šlapal i v play off a Pittsburgh předjel ve finále i Minnesotu North Stars. Jágr a spol. zvedli nad hlavu Stanley Cup, nejcennější hokejovou trofej světa.

Prsteny už mám, teď chci peníze, pláže a holky

„Byl jsem šťastný a těšil se domů. Měl jsem takový zvláštní pocit. Když za mnou přijeli rodiče, našli už někoho jiného, než koho opouštěli. A já jsem si v tu chvíli poprvé uvědomil, že jsem naše nezklamal. Že se jim všechno, co do mě vložili, vrací. V podobě určitého pocitu hrdosti. A radosti ze svého syna. Moc jsem chtěl, aby naši viděli, že něco umím. A oni viděli, jak jsem vyhrál Stanley Cup.“

A i když už byl slavný, v létě pak zase pomáhal na statku...

O rok později Pittsburgh vítězné tažení zopakoval. A hráč s osmašedesátkou, číslem které si vybral kvůli roku 1968 a okupaci „spřátelených“ vojsk, opět výrazně pomohl.

Dvacetiletý Jágr, kterému svět ležel u nohou, pak s trochu mladické drzosti prohlásil: „Teď mám dva prsteny vítěze Stanley Cupu. Další už nepotřebuju, teď chci jen peníze, pláže a holky.“

Všeho se mu v dalších letech dostalo vrchovatě. Jágr chodil s modelkami i moderátorkami, dosud v NHL vydělal přes 117 milionů dolarů. Ale časem i zmoudřel. „Ve dvaceti jsem musel mít pěkné ego, když jsem tohle prohlásil,“ okomentoval svůj starší výrok v roce 2011 deníku The Philadelphia Inquirer. „Tehdy jsem byl blbec.“

Žádný další Stanley Cup už ale nikdy nepřidal. Ne že by to nějak zvlášť vadilo. Jágr se stal pětkrát vítězem kanadského bodování nejlepší soutěže světa, v roce 1999 ho odborníci vybrali za nejužitečnějšího hráče, třikrát ho za nejlepšího zvolili mezi sebou sami hokejisté. NHL hraje i nyní ve 42 letech, drží řadu rekordů včetně nejvíce vítězných gólů v historii.

A české reprezentaci dvakrát pomohl k titulu mistra světa i nejslavnějšímu triumfu v historii - olympijskému zlatu v Naganu 1998. Takže jedno je jisté: tenhle Čech dokázal šanci, otevřenou díky 17. listopadu 1989, naplno využít.