„Zažil jsem euforii i úplné dno. V mrazech mezi -40°C až -50°C se klepal i místní Eskymák. Ovšem nebyla jen kosa, sem tam i vysvitlo sluníčko a bylo příjemně,“ přiblížil Francke na svém webu přetěžké podmínky.
Obyčejný smrtelník by takovou zátěž zvládl jen stěží. Francke odcestoval s manželkou do kanadského Yukonu, kde se oba pustili do bitvy s přírodou i svým tělem.
Nejextrémnějšího ultramaratonu na světě s názvem Yukon Arctic Ultra se zúčastnili jako první Češi. „Netradiční svatební cesta, že?“ smál se Francke.
31letý chlapík se vydal na trať o délce 700 kilometrů, ale kvůli problémům s achilovkou odstoupil 200 kilometrů před cílem. „Na té noze jsem nemohl ani stát, jsem rád, že jsem se takhle rozhodl,“ řekl. Jeho manželku zastavily bolesti kyčlí.
Po stopách slavného závoduFrancke a spol. absolvovali trať z jihu Yuconu do Dawsoon City, kudy vede i trasa slavného závodu psích spřežení. „Šli jsme po jejich stopách,“ usmál se český dobrodruh. O svém putování kanadskou divočinou dokonce chystá i dokument. „Loni jsem udělal kratký film o tom, když jsem ušel 160 kilometrů. Kamarádi mě přemluvili, ať něco natočím i letos.“ |
Lidovky.cz: Přiznejte, oddychl jste si, když bylo po všem?
Tak trochu. Ale musím říct, že jsem byl sám se sebou spokojený. Oproti ostatním závodníkům jsem to zvládal relativně dobře. Jednu noc se mi sice udělaly malé omrzlinky, ale někteří tam přišli i o prsty. Při těchto závodech musíte mít zkušenosti s extrémním počasím. Jinak stačí na půl minuty sundat rukavice a už necítíte prsty.
Lidovky.cz: Věřil jste, že můžete ujít celých 700 kilometrů?
V Yukonu jsem startoval už loni, to jsem dokázal ujít nejkratší trasu o délce 160 kilometrů. Lákalo mě zkusit něco většího, další výzvu. Věřil jsem si.
Lidovky.cz: Ale zdravotní stav vám nakonec plány překazil.
Měl jsem zánět achilovky. Věděl jsem, že kdybych šel dál, tak to může mít dlouhodobější následky. Zvolil jsem zdraví na první místě, vlastně to ani jinak nešlo. Podle GPS jsem ušel 512 kilometrů, což je za osm dnů slušné číslo.
Lidovky.cz: Kolik nadšenců se extrémního maratonu zúčastnilo?
Dohromady asi osmdesát. Na „moji“ nejdelší trase jich bylo přes třicet. Startovalo se hromadně.
Lidovky.cz: Co bylo na netradičním dobrodružství nejtěžší?
Všichni si myslí, že délka a doba trvání maratonu, ale není to tak. Fyzicky to je celkem únosné, nejhorší je zvládnout vše psychicky. Vemte si, že jste sám v divočině a kolem vás není ani noha. A navíc ten mráz: v noci spíte zachumlaní na karimatce v mínus padesáti stupních.
Lidovky.cz: Měl jste strach o život?
Jo, jednou v noci. Byl jsem hrozně unavený a kolem mě slídila smečka vlků. Když je člověk úplně na dně bez kontaktu s kýmkoliv a ví, že kolem něj čmuchají vlci, není to nic příjemného. Oni si vždycky vybírají nejslabší článek, na který narazí. A tu noc jsem byl snadná kořist já. Naštěstí je choutky opustily.
  |
Lidovky.cz: Jak jste se stravoval? Byla možnost někde „dobít baterky“?
Měl jsem s sebou hodně tučného jídla: sýry, salámy, sušené maso, expediční stravu... Ale trošku jsem to přepískl (smích). Příště už budu chytřejší, měl jsem toho zbytečně moc. Na saních, které táhnete za sebou, je každá zátěž znát. Jednou za den pak závodník protne check point, kde je i horká voda a případně možnost lékařského ošetření.
Lidovky.cz: Jak zvládala takový zápřah manželka?
Velice statečně, jsem na ní hrdý. Měla problémy se zády i kyčlemi, což mi zatajovala, abych se nenervoval (smích). Pojali jsme to jako svatební cestu, ona šla kratší úsek o délce 160 kilometrů, ale odpojila se ještě dříve. Měla ohromné bolesti.
Lidovky.cz: Lze se vůbec na ultramaraton tohoto typu předem připravit?
Myslím, že částečně ano, ale blbě. Trénovali jsme, s Petrou (manželkou) jsme chodili běhat a vyráželi na dlouhé pěší tůry. Nic jsme nepřeháněli, někteří lidi se mylně domnívali, že jsme běhali desítky kilometrů denně. Snažili jsme se připravit i naší hlavu.
