Jaký kouč je vlastně pro tým nejlepší? V Česku se neustále spekuluje, zda je lepší zkušený trenérský bard typu Václava Sýkory, Františka Výborného, Josefa Augusty či Vladimíra Vůjtka nebo naopak mladší krev jako je Vladimír Růžička, Radim Rulík či Pavel Hynek? Ani letošní play off nedokázalo na tuto otázku najít jednoznačnou odpověď. Těžko zaujmout jednoznačný postoj.
Přístup obou „trenérských škol“ je a musí být rozdílný. Rozdílný je totiž i základ, z něhož vycházejí. Služebně starší kouči začali své trenérské kariéry ještě v totalitní době. Tehdy byl jiný přístup k hráčům, nedbalo se tolik na různé aspekty, navíc nebyla zde možnost jít trénovat, případně studovat do zahraniční. Parta kolem dnes již zesnulého Ivana Hlinky je příkladem této klasické české školy.
Naopak dorůstající generace koučů, řekněme „Růžičkovci“, své sportovní kariéry končila již v 90. letech minulého století a jejich následné studijní možnosti byly mnohonásobně šiřší. Možná proto se mnoho týmů v posledních letech uchyluje k spojení těchto dvou typů v trenérský tandem. I když také tady existují rozdíly. Jsou hlavní trenéři, kteří nechávají svým spolupracovníkům – asistentům – široké pole působnosti. A naopak: jiní trenéři si do své práce nechávají zasahovat minimálně a asistenty mají víceméně za „nosiče tašek“.
Záleží také na tom, jak ke své práci mladší trenéři přistupují, zda mají touhu být případně asistenty napořád (pokud nezačali rovnou jako hlavní trenéři) anebo mají ambici jednou vést sami nějaký tým. I zde se najdou velké rozdíly.
Dalším úhlem pohledu u mladší generace koučů je, jakou mají startovní pozici. Je jasné, že kouč, který byl dříve špičkovým hráčem, to může mít u hráčů snadnější než kouč, jenž nedosáhl na stejnou hráčskou úroveň jako jeho podřízení. Není však pravdou, že by takového kouče hodili hráči přes palubu. Vždy záleží hlavně na jeho přístupu. Pokud věří svým schopnostem, neustále na sobě pracuje, je ochotný naslouchat a zároveň je kvalitním psychologem a motivátorem, nikde není psáno, že nemůže být úspěšný.
Mnohdy je také podsouváno rozdělení: starší kouč nebo bývalý špičkový hráč = praktik.
Mladší, případně horší hráč = teoretik.
I v tomto případě moc záleží na přístupu a schopnosti se učit. Jak říkám: „Přílišný teoretik je neplodný, přílišný praktik naopak slepý.“
Co z toho vyplývá? Nejlepším mužem na trenérské lavici je ten, kdo ovládá všechny taje dobrého koučinku. Důležité je totiž také rozlišovat dva různé pojmy – kouč a trenér. Zjednodušeně řečeno: kouč tým vede především před utkáním a při něm – musí být proto dobrým psychologem, motivátorem a také taktikem. Trenér je člověk, který hráče připravuje tým při tréninku nebo například v posilovně. Trénink není totéž jako koučink, přestože se to u nás neustále nerozlišuje...
