Zatímco v bruslařských odvětvích to Číňanům jde velmi dobře – například v short tracku patří ke světové špičce –, jiné sporty na sněhu a ledu pro ně byly až do současnosti exotikou.
Budoucí reprezentanti v bobech, saních a skeletonu nyní zažívají podobné pocity, jaké měli v roce 1987 jejich jamajští předchůdci, když poprvé spatřili bob a ledové koryto.
Aby dřív neznámé sporty v Číně rychle zdomácněly, najímají nově vznikající svazy do vedení svých týmů velezkušené osobnosti, mistry světa a olympijské medailisty, kteří mají zajistit kvalitní výchovu a přípravu dospívající generace.
„Tady ani nevědí, jak se bob píše,“ usmívá se Manuel Machata, mistr světa z roku 2011 a ještě v minulé sezoně aktivní závodník.
„Začínám od nuly, nikdo tady nemá o bobování ani potuchy. Je to ale velká výzva a příležitost. Hlavním úkolem je nalézt mladé talenty.“
Ve stejné startovací pozici je i Kanaďan Jeff Pain, držitel olympijského stříbra z Turína 2006 a dvojnásobný světový šampion, jenž od září šéfuje národnímu týmu skeletonistů.
Za nejbližší dráhou do Japonska
Ten vznikl po dvoudenní sérii testů, během nichž si ze 121 uchazečů ve věku 17 až 23 let vybral deset. „Je to skupina skvělých sportovců, ukazují dobré výkony a mám v ně velkou důvěru,“ tvrdí Pain o svých svěřencích.
Třetím misionářem v Číně je lichtenštejnský sáňkařský kouč Wolfgang Schädler. Ten už má se svým družstvem za sebou první jízdy. I když právě s praktickým tréninkem mají vyznavači ledových koryt zatím velký logistický problém.
Nejbližší dráha se nachází až v japonském Naganu. „Proto je potřeba, aby závodníci byli dobře připraveni a měli jsme všechno naplánováno,“ líčí Schädler.
I přes nesnáze si všichni pochvalují čínský přístup k novým sportům. „Vládne tu svoboda a entuziasmus. Téměř každý týden za námi jezdí televizní štáby, které natáčejí nás a naše tréninky.“
Dovede je nadšení a typická čínská oddanost z nuly na vrchol?
