Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jak vyfotit hvězdy? Začít šokem. ‚Nedal‘ mi jen Ondra Bank, směje se hvězdný fotograf Pýcha

Sport

  8:00aktualizováno  14:52
PRAHA - Už deset let Ondřej Pýcha fotí portréty sportovců, které teď vydává knižně. Co za tu dobu zažil? V obýváku mu visí jediná fotografie: bývalý fotbalový reprezentant Jaroslav Plašil, oblečený v bazénu, z něhož mu vykukuje jen hlava. Ano, ten nepřístupný a úsečný Plašil. Tady zcela rozesmátý. I to dokazuje, že to Pýcha se sportovci umí.

Sesterské duo tenistek Plíškových foto: Ondřej Pýcha

Bojovala s komunisty i s těmi, kdo odmítal její homosexualitu. Navrátilová slaví

Je jen málo slavných českých sportovců, kteří s vámi nefotili. Kdo a proč vás odmítl?
Byl jeden člověk, o kterého jsem hodně stál, ale on mi „nedal“ - lyžař Ondra Bank. Vůbec ho neznám, ale byl mi vždycky sympatický. Líbí se mi jeho kamikaze přístup, je to týpek. Nedotáhli jsme to. Asi se mu nechtělo. Bylo pár lidí, které jsem nefotil a chtěl jsem je v knize mít, aby byla ucelenější.

Třeba?

Třeba Tomáš Berdych. On je pojem a motivuje mě, když se o nějakých lidech říká, že jsou uzavření, že to nejde. To byl i případ Pavla Nedvěda. Kamarád u piva mě v roce 2006 hecoval, ať nafotím fotbalový nároďák, že takový tým tady nemusí být dalších sto let. Nedvěd byl hvězda, vůči médiím v té době skoro na nule. Když mi bylo 15 let, byl jsem na praxi v časopisu Stadion. Poslali mě na Duklu, abych vyfotil mladého Pavla Nedvěda a udělal sním dotazník s deseti otázkami. Nebyli jsme schopni to za 24 hodin dorazit. Pořád si bral čas na rozmyšlenou, co řekne.

Tenistka Barbora Strýcová
A ještě jedna perlička. Když jela Koukalová do Soči na olympijské hry, před...

To vám k němu otevřelo cestu?
On si to nevybavil, ale já jsem vůbec nepochyboval, že bude vstřícný. Fotil jsem ho jako jednoho z prvních, což mi ulehčilo komunikaci s dalšími. Třeba s Honzou Kollerem, až když kývl Nedvěd, kývl taky on. Prolomil to u lidí, kteří byli na hraně. Chtěl jsem všechny fotit ve městech, kde hráli. Hodně těžké to bylo s Tomášem Rosickým v Londýně. To byly nervy.

Proč?
Bylo to moje poslední focení na filmy. Měl jsem velký svitkový film na dvanáct záběrů, pak jsem ho musel měnit. Do toho začalo po londýnsku pršet, takže Tomáš po třech minutách řekl, že to už stačí. Vyšel vstříc několika lidem, ale rozhodně ne sobě. (směje se) V té době byl právě on největší oříšek, ne Nedvěd. Já si na lidi hodně věřím, ale když někdo nechce, tak za tři minuty nedáte nikoho. Indiáni říkali, že jim berete duši. Nemůžu nikomu zazlívat, že není vstřícný. To byl i důvod, proč jsem netlačil na Jaromíra Jágra. Tušil jsem, že mě odmítne, což se stalo.

To se vám však stává málokdy. Prozradíte mi...
(skočí do řeči)... To tajemství? Když to odlehčím, tak Petr Čech mi říkal, že než člověk o něčem může říct, že to opravdu umí, musí tím strávit deset tisíc hodin. Tak to bude asi těch deset tisíc odfocených hodin. Dřív mě občas mlely emoce, jsem sportovní fanoušek, najednou jsem se potkával se svými idoly. Jestli jsem se někdy rozklepal, tak při focení tenistky Martiny Navrátilové. Naskočily mi vzpomínky z dětství, kdy jsem měl její podepsanou fotku. To se mi přehrálo. Nemělo by se to stávat. Dnes už bych to dal jinak než před lety. Víc než focení jsem s ní řešil hudbu. Říkal jsem jí, ať si vybere něco, u čeho se bude cítit dobře. Jsem rocker, pochválila mi playlist, z čehož jsem byl v euforii.

Fotíte u hudby?
Ticho je pro fotografy to nejhorší. Svazující. To se pak stává z focení až výslech. Lidé, co jdou fotit, se strašně obnažují. Záleží na jejich aktuálním rozpoložení, proto se nedá plánovat, jak bude focení vypadat. Kromě lokality nemám představu, co se bude dít. Sázím na improvizaci.

Koho taky Pýcha fotil?

Milan Baroš, fotbalista
„S ním jsme chodili v Anglii po městě, nestyděl se, dával to. To třeba Petrovi Čechovi je focení mezi lidmi nepříjemné. Ale na fotkách vypadá Milan okázalejší, než je ve skutečnosti. Vždycky jsem v něm viděl Anthonyho Kiedise z Red Hot Chili Peppers, do kterého jsem ho i trochu stylizoval.“

Radek Štěpánek, tenista
„Vstřícný, nabitý energií, focení si umí užít. Sám je zvědavý, co z toho vznikne. Byli jsme se spolu třeba podívat v Londýně za Petrem Čechem na zápase, po němž Chelsea slavila titul. On Petra dost sleduje, chodívali jsme se na jeho zápasy dívat do irské hospody v Praze. Fotil jsem i jeho svatbu.“

Tomáš Řepka, fotbalista
„Znali jsme se z Dejvic, mám byt v místě, kde se hodně pohyboval. Žádného sportovce jsem neviděl pít tak rychle kávu. Za patnáct minut zvládl tři. Na focení výborný objekt.“

Petr Nedvěd, hokejista
„Neskutečně bezprostřední člověk. Řekl mi, ať přijedu k němu domů, že můžu fotit, co chci. U takových lidí hned víte, že to bude fungovat a že to dopadne dobře.“

Filip Jícha, házenkář
„Hrozně hezky umí vyprávět o házené, to mě neskutečně baví. Třeba že mají různé signály pojmenované podle měst, které si ukazují už předtím, než získají míč. Dobrý tým se pozná podle toho, kolik zná měst. V Kielu a Barceloně, kde je teď, umí opravdu hodně měst.“

To je i případ Pavla Nedvěda, jehož sprchuje ženská ruka, ač je oblečený?
Měl jsem vybraná místa v Turíně, ale on mi zavolal, ať přijedu k němu domů. Byl tam hydrant se sprchou, je dobré začít focení šokem, přijít a napálit to. Jako když dají kapely na začátek silnou věc, aby si získaly lidi na svou stranu. Kdyby začaly pomalu, lidi brzo odejdou. Ale když lidem nedáte šanci a nahulíte jim sprchu do obličeje, tak je to trochu šok. Sprchovala ho moje tehdejší partnerka. Když na vás namíří sprchu ženská, budete to pravděpodobně chtít dát. Holka na place někdy svazuje, ale někdy probourá ledy. To byl i tenhle případ.

Nebál jste se, že vás Nedvěd po tomhle šoku vyhodí?
Riskoval jsem, to je pravda. Ale vzal to skvěle. Druhý šok následoval, když jsem ho při celé té hysterii kolem jeho osoby v Itálii požádal, že bych ho chtěl vyfotit v ulicích mezi lidmi. Na dvě vteřiny zvedl obočí a řekl: Tak jo, jdeme. Byla siesta, srpen a doba italských národních dovolených. Prázdná ulice, zavřené okenice. Do tří minut všechny okenice dokořán, rolety od kaváren se začaly zvedat. Do dvaceti minut plno lidí, protože se rozkřiklo, že je tady Grande Paolo. Pavel už dobře věděl, z čeho se nedá utéct, a naznačil mi, že to stačí. Pak ale začala druhá část.

A to?
Přebíjená majitelů kaváren, kdo ho pohostí. Bylo mi jich líto, tak jsem se Pavla zeptal, jestli nedáme kafe. A on: O. K., tak dáme kafe. Šéf podniku, kde jsme si sedli, stál u Pavla a ubrusem od něho odháněl lidi jako mouchy. Jinak by ho uválcovali. Člověk si myslí, že to nějak je, ale když to pak zažije... Zajímavé je, že třeba Petr Čech měl v Anglii léta celkem klid. Angličané ctí nějakou distanci, dopřávají lidem jako Petr soukromí. Ale už se to změnilo. Dnes je tak nahoře, že stačí jeden člověk, který si s ním chce udělat selfie, prolomí tu hranici, a pak už jede dav. Na Petrovi se mi líbí, že je nulový narcis, co se focení týče.

Můžete to rozvést?
Nevyhledává ho. Ale zároveň jsem nikdy nezažil, aby měl někdo při focení takový přehled o tom, co po něm chci a jak to vidím z druhé strany. Dokáže si představit ten obraz. A to vím, že nefotí, není to jeho koníček.

K Čechovi máte blízko. Co jste spolu zažili mimo focení?
Například se mě po focení zeptal: Co děláš za týden? Nic? Pojď se mnou na koncert Foo Fighters v Londýně. Napojil se na kapelu, byli jsme s nimi dvě hodiny před koncertem a pak při něm přímo na pódiu. Pod námi 80 tisíc lidí a vedle mě stál princ Harry. Foo Fighters jsou Američani, fotbal jim moc neříká, ale jejich kytarista má předky v Anglii, takže byl z Čechína unesený. Od té doby je s nimi Petr v kontaktu. To samé s bubeníkem z Queenů, dal jsem ho dohromady i s Davidem Kollerem z Lucie. To byla docela sranda.

Fotbalista Pavel Nedvěd

O co šlo?
Když Petr s Chelsea v roce 2012 vyhrál Ligu mistrů, bylo pro něj připravené překvapení v podobě privátní večeře, kam bylo pozváno jen pár lidí. Jelikož jsem fotil Lucii, tak jsem zajistil, že David přijde. Vstupní heslo bylo Schweinsteiger. To on nedal proti Petrovi rozhodující penaltu ve finále. Bál jsem se, že to jméno nebudu umět vyslovit.

Pořád jsem se úplně přesně nedozvěděl, co vám pomáhá, abyste se dostal ke sportovcům tak blízko.
Nikdy jsem nebyl zaměstnaný, s ničím spojený. Kdybych byl v nějakém médiu, lidem vždycky naskočí ta nejhorší zkušenost s tím konkrétním titulem. Brali mě jako toho kluka, co fotil hudbu. Teď už asi ve sportu nějakou značku mám. V tomhle prostředí se cítím nejlépe. Sportovci neruší, chodí načas, jsou zvyklí spolupracovat. Manýry mají spíš lidi ze showbyznysu. Ze sportovců není nikdo, kdo by mě v tom nechal vykoupat. Je to i logické. Všichni chtějí vypadat dobře a jsou v mých rukách.

Mluvil jste o zážitcích z dětství, které se vám při focení vybavují. Byly i nějaké další kromě Martiny Navrátilové?
Ani ne, ale ovlivnilo to rozhodování, jestli knihu ano, nebo ne. Jako malý jsem přelézal plot na házenkářském betonovém plácku na Spartě, tam, kde je dnes tunel Blanka. Během zimní přípravy tam chodilo trénovat áčko Sparty s Honzou Bergrem. Živě si vybavím, jak byli tehdy oblečení. Ten plácek jsem nechal Bergrovi a spol. a běžel jsem domů do Dejvic pro něco, na co by se mi mohli podepsat. V té době nic neexistovalo. Měl jsem doma jedinou fotbalovou knížku „Fotbal to je hra“. Popadl jsem ji a sprintoval zpátky. Ale jak sněžilo, podepsali se mi a rovnou to rozmazali. Do té knihy jsem pak sbíral všechny podpisy. Měl jsem tam i pana Bicana s věnováním. Kdyby taková knížka, co teď dělám, vyšla v době mého dětství, tak bych si ji nadělil.

Tak mě napadá: proč v ní nemáte Jana Bergra?
To by stálo za to, viďte?

Jak vás poslouchám, tak určitě. Jak to máte s tykáním a vykáním sportovcům?
Naučil jsem se všem tykat. I když je to někdy na drzo, tak to při focení hodně pomáhá. Je mi 41 let, takže moc starších sportovců nefotím. Jediný starší je Jarda Jágr, a toho jsem nefotil. I kdyby, tak u něj je výhoda, že všem tyká. Ještě bych se musel opatrně zeptat třeba Štěpánky Hilgertové, tam bych drzý nebyl.

Kolik času potřebujete na dobrou fotku?

Tomáš Berdych se chtěl trochu krýt, abych se moc nerozjel, a dal mi dvě hodiny. Dvě hodiny! To bylo neuvěřitelné, skvělé. Po hodině jsem mu poděkoval, že končíme, protože už jsem měl to, co jsem potřeboval. Vždycky v průběhu vím, že už mám dobrou fotku a můžu být spokojený.

Tenista Tomáš Berdych

Zrovna Berdych mi přijde docela nepřístupný, někdy až kyselý. Když jdete fotit sportovce, chcete ho vykreslit tak, jak obvykle působí, nebo ukázat i jeho druhou tvář?
Chci vyzkoušet oboje. To vám nedá. U Berdi jsem chtěl veselou fotku, abych ukázal, že je v pohodě. A kdyby nebyl, že to z něj dostanu. Jenže on byl tak rozesmátý, až jsem ho musel stylizovat do soustředěnosti. Všude se tak smál, že by mi to lidi ani nevěřili. Nejvíc se mi líbí právě na fotce, kde se nesměje.

Fotíte sportovcům i svatby?
Moc ne. Fotil jsem jen tři: tenistovi Radkovi Štěpánkovi, hokejistům Pepovi Beránkovi a Zbyňkovi Michálkovi. Na svatbách se nemůžu realizovat, ale když se mě někdo zeptá, tak většinou neodmítnu.

A co děti? Žádají vás sportovci o jejich fotky?
Tomu se bráním. Děti jsou trochu mimo moji kontrolu, ty nezlomíte. Když je přivedou rodiče ve špatném rozpoložení, nehnete s nimi. Mám malého syna, dobře to znám.

Musíte mít detailní přehled o sportu, abyste při focení prokázal patřičné znalosti?
To je nepodstatné. Dobré pojítko je hudba. Mluvit o výsledcích těch sportovců je spíš na škodu. Mají to v hlavách od rána do večera, tak jim to nebudu nakládat ještě u focení.

Jak je těžké přeorientovat se z focení Karla Gotta nebo Karla Rodena na sportovce?
Je osvěžující to střídat. Pro všechny strany. Kdybych jel pořád jedno a to samé, tak se zacyklím. Moje vidění je hodně ovlivněné hudbou, sportovce oblékám i jinak, než normálně chodí. Možná i to je baví.

Na titulní fotku vaší knihy jste vybral Martinu Sáblíkovou. Proč právě ji?
Ona je pro mě symbol oddanosti sportu, čistoty a zarputilosti v dobrém slova smyslu. A taky jsem nechtěl, aby tam byl chlap, který bude mít na čele napsáno Ondřej Pýcha. U Martiny se mi líbí, že není na první pohled zcela jasné, že je to ona. Kdo nesleduje sport, možná ji ani nepozná. Taky je ta fotka trochu punk. A nedával bych ji tam, kdyby mě za ni dodnes lidé nechválili. Říkají, že je to nejlepší fotka Martiny.

Fotíte i „normální“ lidi?
Žiju normální život, mám normální kamarády, takže fotím. Co se týče focení známých tváří, je to někdy byznysově trochu kontraproduktivní. Lidé si řeknou: To je Pýcha, ten fotí jen známé lidi, ten bude drahý, toho ani nebudeme oslovovat. Jdu i do menších věcí. Před lety mě oslovil kamarád, jestli mu nafotím partu holek, které kandidují do politiky. Asi nemusím pokračovat.

Biatlonistka Gabriela Koukalová.

Věci veřejné.
Tak. Pak mi pořád někdo volal, i ze CNN: Povězte nám, jak se stane, že se někdo přes fotky dostane do vlády?

Na jakou fotku jste pyšný?
Každá má svůj příběh, nejde vybrat jednu. Mám to svázané s pocitem během vzniku. Ale doma mám jen fotku Jardy Plašila v bazénu. Na tu mám hezké vzpomínky. Je to focené v Monte Carlu, taková dovolenková atmosféra, on je pod vodou, takže to není až tak zosobněné. Vím, že to zní skoro nebezpečně, že mám Jardu Plašila v obýváku, ale je to tak.

Pro mě podobný případ jako Nedvěd. Jak se stane, že vám Jaroslav Plašil kývne na tohle?
Postavíte ho tam a tváříte se, že budete fotit na suchu. A oba tušíte, jak to asi dopadne. (směje se)

Ještě se vrátím k Jágrovi. Nechtěl jste ho v knize mít, jednoduše proto, že je to Jaromír Jágr?
Je pravda, že můj pokus oslovit ho byl motivovaný už jen tím, že se mě na tohle lidi budou ptát: Proč tam nemáš Jágra? Jenže on to necítil, já taky ne. Třeba někdy příště. Myslím, že bychom udělali dobré fotky.

Autor: