A není divu. Jejich Slavia uhrála doma s předním evropským klubem solidní výsledek 1:2, na který se bude vzpomínat. Po delší době také přišla ucházející návštěva čítající něco přes 15 tisíc duší. Nebýt fanoušků soupeře, zel by sice jejich stadion opět trapnou poloprázdnotou, ale na to se dějiny už neptají.
Dalším důvodem k radosti může být geniální strategie trenéra Jarolíma, který skladbou týmu i neotřelými tahy dokázal zamotat rivalovi (a zřejmě nejen jemu) hlavu. S takovým koučem nic není nemožné. Suma sumárum: slavistický fanda musí být spokojený – nota bene když si jeho mančaft i přes konečný výsledek udržel dvoubodový náskok před dotírajícím Baníkem.
Ale každý rub má i svůj líc. Temným stínem, jenž leží na tomto zápase, se stalo utrpení stoupenců červenožlutomodrých barev v místě dění. Záludní a bezcharakterní slávisti je nechali strádat v naprosto nelidských podmínkách: nekřesťanské klobásy došly, pivo bylo prosto alkoholu a shnilou třešničkou na plesnivém dortu sešívané nepohostinnosti byl totalitní zákaz tabákových radovánek.
Rčení našich předků "Host do domu, Bůh do domu" je věčně druhým, respektive devátým, naprosto cizí. A nepovažuji za polehčující okolnost, že onen stadion není jejich domovem. I v nájmu se má člověk chovat slušně.
Autor (35) je sparťanem již od svého prenatálního věku. Proč? Protože Sparta!
