Tak a teď vážně. Velký obrat se šťastným a hlavně vítězným koncem v Brně musel udělat radost každému sešívanému fandovi. Stejně jako tři góly – jeden hezčí než třetí. Ale na druhou stranu, je
normální s beznadějně posledním týmem prohrávat ještě chvíli před poločasem o dva góly a celý zápas do poslední minuty prožívat jako největší drama?
Poněkud zlověstně znějí v tomto kontextu slova trenéra Karla Jarolíma v pozápasovém hodnocení. "Doufám, že se Slavia už sehrává," prohlásil o výkonu ve druhém poločase. Co tím, zatroleně, mohl jen myslet? Že obrana, která většinu přípravy i dosavadních ligových zápasů odehrála s Koubským na stoperu, se doopravdy sehrála až v jednom zápase s Vomáčkou, potom co si nechala nadělit za půl hodiny dva banány? Nebo že se celý tým začal sehrávat až ve druhé půli čtvrtého zápasu v sezoně, když nastoupil Jarolím mladší a do té doby to byla jen taková legrace? A zcela sehraní budeme tak ve 20. minutě proti Liberci nebo až po přestávce?
Bojím se, že nejsem sám, kdo Karlovi občas (eufemisticky řečeno) nerozumí. Buď je fotbalový génius, jehož sférám uvažování se my, běžní smrtelníci, nedokážeme ani přiblížit, nebo... Jako každý pravověrný slávista se snažím věřit první variantě. Ale je to čím dál tím těžší.
Autor (41) je tradicionalista ctící víru otců a zásadu, že krev není voda, i pokud jde o fotbal a věrnost Slavii.
