Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Před deseti lety se rozloučil šéf. Jaký byl Ivan Hlinka?

Sport

  8:30
PRAHA - Po srdeční příhodě, která ho postihla, lehce ubral na plynu. Přestal kouřit a vodku začal odsouvat na vzdálenější stranu stolu. Na začátku onoho osudového léta odpověděl na otázku, jak se těší na penzi: „Abych řekl upřímně, čím míň zbývá člověku do penze, tím blíž má do rakve.“ Nedlouho poté Ivan Hlinka, skvělý hokejista, trenér, ale především člověk, věčně mladý kluk s velkým srdcem, zemřel při autonehodě. V sobotu od toho černého dne uplyne přesně deset let.

Ta zpráva, která se rozlétla 16. srpna 2004 po světě, strašně zabolela. Ivan Hlinka krátce po autonehodě kousek za Karlovými Vary zemřel. V 54 letech. Člověka nejprve napadlo: Drsný vtip! Omyl! Nesmysl! Přece není možné, aby tenhle chlapík, kterého zbožňoval snad celý český národ, zemřel. 

I na olympijských hrách v Řecku jako by se na chvíli zastavil život. Toho dne dul v Aténách silný severák a nad horami na kraji města hrozily černé mraky. Jako by se schylovalo k čemusi zlověstnému. A pak přišla ta ochromující zpráva. Úspěchy sportovců se staly podružnými, prsty na klávesnici počítače se zastavily. 

Myslí se začaly míhat vzpomínky. Na jeho legrácky, zarputilost, lidskou moudrost, šarm, laskavost, charisma, občasnou švejkovinu, snad až neskutečnou lásku ke své vlasti, nakažlivý optimismus, jeho čistou a veselou duši, velké hokejové umění a později i trenérskou dovednost. Všechno bylo náhle pryč. 

Osudový soupeř chyboval víc

Cestu Ivana Hlinky na karlovarské golfové hřiště zastavil muž jménem František Veleta. Jeho avie se postavila do cesty Hlinkovu superbu. Muž, který pobláznil český národ především tím, jak přivedl reprezentační tým k olympijskému zlatu v Naganu, sice jel rychleji, než předpisy povolují, jeho osudový soupeř na silnici ale chyboval víc. Nejspíš chtěl navzdory dvojité čáře odbočit doleva na úzkou asfaltku do lesa. 

Mezi místními se proslýchalo, že si tudy občas zkracoval cestu ke svému domu. Veleta u soudu tvrdil, že mu selhaly brzdy a do cesty mu údajně vběhl pes, zajíc nebo srna, ale jak se vše skutečně seběhlo, se už asi nikdo nikdy nedozví. 419 dnů po havárii mu soud vyměřil dva roky podmíněně. O výši trestu se pak rozpoutaly vášnivé, ale už víceméně bezvýznamné diskuse. Hlinkovi už stejně nikdo život vrátit nemohl. 

Jeho smrt způsobily trhliny na plicích, roztržená játra a slezina, poranění ledvin. Náraz mu navíc zlámal žebra a vykloubil kyčel. Neměl žádnou šanci... 

Dominik Hašek a Vladimír Růžička u hrobu Ivana Hlinky.

Když v Naganu v roce 1998 dovršil udivující zlatý příběh a pobláznil český národ, vyšel z rozbouřené šatny a kapalo z něj šampaňské. První otázka, která k němu po triumfu přilétla, se tehdy příliš nepovedla – jaké máte pocity?

Nejhloupější dotaz, na který ale snad pokaždé čekal. „To je nejgeniálnější otázka, kterou dostávám od doby, kdy jsem začal hrát za nároďák,“ odvětil vesele. Druhý dotaz byl ještě lepší – na jaké místo mezi svými úspěchy byste olympijské zlato zařadil? Hlinkovi se rozsvítily oči a začal předstírat, že usilovně přemýšlí. Po chvíli vystřelil: „Je to přesně můj osmnáctý úspěch v životě...!“ 

A vzápětí do všeobecného veselí dodal: „Tenhle turnaj jsme vyhráli, protože jsme měli obrovskou vůli po vítězství. A pro nás je největší odměnou fakt, že se lidi u nás doma v Česku díky hokeji zase dali dohromady. A víte co, já teď nechci bejt moc chytrej, protože už jsem měl šampaňský a mezi to jsem šoupnul nějakou tu vodku...“ řekl a vrátil se do šatny. 

„Nebudeme si nalhávat, že byl Ivan dokonalý, ale on především uměl dát dohromady partu a vybrat správné lidi,“ vzpomíná Slavomír Lener, který stál po Hlinkově boku i v Naganu. „Ať už šlo o hokej, golf, tenis, všude byl šéf a dokázal neskutečně lidi přesvědčit, aby si s ním šli zahrát. Zatelefonoval a hned na mě vypálil, kde jsem a co dělám,“ směje se.

V NHL kouřil u popelnic

„A než jsem si rozmyslel odpověď, tak vyhrkl: Za hodinu se sejdeme tam a tam. Nikdy jsem neměl šanci odporovat. Jednou jsem ho ale taky dostal. V Mariánkách jsem na golfu zrovna neměl spoluhráče, tak volám Ivanovi, jestli nechce přijet. Hned se ptal, jak tam je, a já že nádherně. Dorazil, ale samozřejmě lilo. Odehráli jsme jen tři jamky a vypadali jako zmoklé slepice... Jo, Ivan se nechal nalákat na cokoliv. Jak byly ve hře peníze nebo jakákoli sázečka, okamžitě do toho šel.“ 

Lener přidává historku, jak Hlinka v NHL řešil zákazy kouření. „Když jsem trénoval na Floridě a Ivan v Pittsburghu, při vzájemných zápasech jsme se samozřejmě potkávali. Při utkáních NHL se ale nesmí kouřit, navíc jsou všude uvnitř detektory. Tak jsme se v Pittsburghu scházeli u popelnic za halou. V Evropě už to bylo lepší. Ivan vždycky zaúkoloval vedoucího týmu, třeba Standu Neveselého, aby hlavně zajistil kamrlík pro trenéry. Všechny detektory se zalepily izolací a uvnitř ve vzduchu, který by se dal krájet, Ivan sedával...“ 

Ivan Hlinka.

Hlinka nikdy nepatřil mezi lidi, kteří druhým zbytečně lichotí. Mluvil ale pokaždé jasně, na rovinu, bez příkras a vytáček. „My jsme si nemuseli nic moc říkat, rozuměli jsme si i beze slov,“ pokračuje Lener. „Když mi ale povídal, že se mu se mnou dobře pracuje, tak to mě doopravdy moc pohladilo. Nikdy neplýtval velkými slovy, ale byl ohromně lidský.“ 

Bývalý reprezentační trenér Stanislav Neveselý vzpomíná, jaký byl Hlinka výtečný společník a hlavně hráč. Aby bylo jasno – hráč ve všem, třeba i v mariáši, na který chodil každou středu v Litvínově do hospody U Zvonku. 

„Ivan hrál i čáru, prostě všechno,“ vykládá nostalgicky. „Jednou jsme navštívili kasino v Ostravě. Hrála se ruleta a Ivan dost prohrával. Pozdě v noci, kdy už se mělo pomalu zavírat, jsem zašel za vedoucím podniku, jestli by Ivana nezaložil. A on povídal, že tohle se v herně nedělá, ale když přijdeme ráno, že nám bez jakéhokoli dokladu peníze půjčí, protože nám prý věří. Jenže Ivan nakonec nějaké peníze sehnal a v úplně poslední hře vyhrál 45 tisíc!“ 

Ahoj Hašane, budeš jednička

Josef Augusta, trenér, který se dočkal tří titulů mistra světa, si jen povzdechne, jak krutě se Hlinkův život zkrátil. „Jeho přístup k lidem, hráčům, k trénování, to nemělo obdoby. Měl neuvěřitelný dar a cit, jak se v té či oné situaci zachovat. Naprosto přesně rozpoznal, kdy použít cukr a kdy bič...“ 

Pod naganský triumf před třinácti roky se podepsal hlavně brankář Dominik Hašek, který zlato zázračnou formou vychytal. „Nikdy nezapomenu na to, jak mi Ivan sděloval, že jsem v nominaci na Nagano,“ usmívá se ještě dnes. „Přijel do Buffala a s Frantou Černíkem se po zápase nemohli dostat do naší kabiny, protože neměli potřebnou propustku. Když jsem vycházel ven, na Ivana jsem narazil. A on hned: Nazdar, Hašane, přijeli jsme se na tebe podívat. Tak ti chci říct, že do Nagana jedeš a budeš v bráně jednička. A sorry, já už si musím jít zapálit, tak ahoj...“ 

Takový tedy byl věčný kluk Ivan Hlinka. O tom, jak moc ho lidé v téhle zemi měli rádi, svědčí i fakt, že u jeho pomníčku kousek nad Karlovými Vary dodnes často hoří  svíčky.

Autor: