Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Horolezci se shodují: Pokaždé počítám i s tím, že se nevrátím

Sport

  16:00
PRAHA - Dva nejuznávanější, nejslavnější a nejlepší české horolezce jsme posadili k jednomu stolu. Josefa Rakoncaje (59), jenž zlezl osm osmitisícovek, přičemž K2 jako jediný člověk na světě dvakrát bez kyslíku, a Radka Jaroše (46), který osmitisícových vrcholů posbíral po čerstvých výstupech na Gasherbrum I a II už jedenáct a ke kompletní sbírce mu zbývají poslední tři.

Horolezci Rakoncaj a Jaroš. foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

Povídalo se pod uchvacující scenérií hradu Frýdštejn nad Malou Skálou, kam Jaroš dorazil až z Vysočiny.

Nevadí vám, že se úspěšnost horolezců většinou hodnotí pouze podle počtu zlezených osmitisícovek?
Rakoncaj: Osm tisíc metrů přece jen znamená určitou pomyslnou čáru a každý metr nad ní je hodně obtížný. Je ale třeba rozlišovat, jestli na kopec vylezete s kyslíkem, nebo bez něj. Což jsou absolutně rozdílné věci.

Jaroš: Asi je to logické. Osmitisícovek je na světě čtrnáct, takže nějakým způsobem svádějí k počítání. Možná je trochu nespravedlivé, že se na výstupy na osmitisícovky nahlíží jinak než na některé těžké nižší kopce, ale v horolezectví se spravedlnost hledá těžko. Nikdy totiž nahoru nelezete stejnou cestou. Pokaždé výstup ovlivňují odlišné klimatické a sněhové podmínky.

Josef Rakoncaj se o Mount Everest pokoušel třikrát a pokaždé marně, Radek Jaroš zase se stejným výsledkem čtyřikrát o nejtěžší osmitisícovku K2. Nezačali jste snad proto věřit na jakýsi osud, že se vám tyhle hory zkrátka chtějí ubránit?
R: My jsme třeba na Everestu v roce 1987 šli novou cestou v jihozápadní stěně. Což bylo samozřejmě neporovnatelně těžší, než kdybychom zvolili normálku. Naprosto jiná kategorie. Kdyby se nám povedlo vylézt nahoru na první pokus, považovalo by se to za ohromný úspěch. Člověk tam v podobných případech ale musí jet aspoň třikrát, aby si všechno připravil a "očuchal".

J: Když chci dělat nové věci, tak je skutečně třeba, jak říká Rak, si všechno očuchat. No a když už mluvíme o K2, začnu z něho tahat rozumy. Vždyť na ní stál dvakrát.

Takže jsme u obávané K2, na níž umírá procentuálně nejvíc horolezců. V čem vlastně tkví její mimořádná náročnost?
R: Třeba letos na ni nevylezl nikdo. K2 ke kopec, který čouhá přes okolní vršky o 600 metrů, takže přitahuje špatné počasí.

J: Počasí tuhle horu zavírá strašně často a většinou na dost dlouho.

R: Na K2 je těžké vylézt i normálkou. Jednou jsme tam kvůli špatnému počasí zůstali čtyři a půl měsíce. Když chceš udělat K2, musíš bejt hrozně rychlej. Anebo mít štěstí a počkat si, až ti někdo vydupe cestu.

Přemýšleli jste oba o zlezení všech osmitisícovek světa?
R: Já o tom začal uvažovat v roce 1986, kdy jsem byl v týmu s italskýma klukama, který připravili finanční zázemí. Jenže jsme nechodili po normálkách, měli jsme vytypované prvovýstupy. Člověk tam ale musí jezdit dvakrát za rok a když vynechá sezonu, je všechno v pytli.

J: Samozřejmě, že už jo. Škoda jen, že mi není 25 let...

Do kolika let se dá na osmitisícovky lézt?
R: Vždycky jsem si říkal, že tak do 42. Pak už člověk výkonnost ztrácí. (Jaroš se rozesměje). Kolik ti je Radku? 46? Aha, to já jsem už končil...

J: Kdyby mi před deseti roky někdo říkal, že v tuhle dobu ještě polezu stylem, jakým lezu, nevěřil bych mu. Mně už ale nic jiného nezbývá, než věřit a doufat, že když mi budou přát podmínky a hlavně zdraví, že do padesáti budu schopný pořád ještě dobrým stylem lézt.

K vysokým horám patří i nebezpečí. Dá se třeba instinktem předvídat?
R: Já se vždycky snažil být nejrychlejší, abych mohl z míst, kde enormní nebezpečí hrozí, vypadnout. Člověk se taky musí v horách bát.

J: Strach skutečně musí být. Je to pojistka před děláním blbostí.

Občas se proslýchá, že někteří horolezci používají stimulační drogy. Má snad doping v horách své místo a opodstatnění?
J: V žádném případě si tohle nemůžeš dovolit. Já lezu na enervit, gely, tyčinky.

R: Když se člověk nadopuje, tak se pak nebojí. Já jednoho takovýho borce zažil. Kdysi nám v nějaké složité situaci povídal, že jsme srabi, když jdeme dolů, že on zůstane. Tak tam zůstal, za dva dny vylítl s lavinou a bylo po něm.

Nesmírně složité musí být i chvíle, kdy se rozhodujete, jestli pokračovat ve výstupu, nebo se vrátit. Vzpomenete si na vaše nejtěžší dilema?
R: Na Everestu jsem se dostal za krásného počasí asi do 8650. Jenže až ve čtyři hodiny odpoledne, což by znamenalo po návratu z vršku bivak nad 8500 metrů. A to se mi opravdu nechtělo. Na Broad Peaku jsem se vrátil z předvrcholu, protože jsem moc necítil pravou ruku a špatně jsem hejbal pravou nohou. Sestoupil jsem, den si odpočinul a na vršek jsem pak vylezl.

J: Na Everestu jsem jednou obracel 50 metrů pod vrcholem, což bylo hodně těžké rozhodnutí. Na Dhaulagiri 200 metrů pod vrškem zrovna tak. Na Gasherbrumech teď nedávno v 7500 metrech taky.

Jak se pozná ona tenká hranice, která se nesmí překročit?
J: Asi jsme se zatím nikdy nerozhodli špatně, když tady sedíme a já jím smažák a piju pivo... Riziko v horách je ale samo o sobě obrovský. Proto se ho musíš snažit rozumem maximálně eliminovat. Každopádně, když jedeš na expedici, musíš trochu počítat s tím, že tam zůstaneš. A vyjednat si pojištění...

R: Objektivní nebezpečí je ve vysokých horách daleko větší než při lezeních na skalách, kde i já občas něco risknu.

Při vaší jediné společné expedici na Mount Everest v roce 1994 jste se prý domlouvali, co učiníte, kdyby se tomu druhému něco stalo...
J: Domluva zněla, že jeden z nás mrtvolu toho druhého šoupne do trhliny.

Už jste si někdy říkali, že daná situace nemusí skončit dobře?
J: Do takové situace se dostanete na každé expedici několikrát. Naposledy teď na Gasherbrumu I, kde jsme se brodili v lavinovém svahu hlubokým sněhem. Uděláš krok nahoru a o půl metru sjedeš dolů. Pořád dokola. Už jsem propadal zoufalství a bezmoci. Koukal jsem se na ty dva kiláky pod sebou a říkal si – jestli teda tohle odjede... Moc dobře mi tam nebylo.

R: Jednou jsme se vraceli z vrcholové stěny Nanda Devi (7816 m) v noci a bez jištění. Už jsem byl hodně utahanej a spadl jsem přes serakový zlom. Asi šest metrů. Kdybych si tam zlomil nohu, bylo hotovo.

Co nejhoršího vás v horách potkalo?
J: Když jsem začínal lézt, zabila se mi holka, se kterou jsem chodil. V lavině. Tahle příhoda pro mě znamenala i obrovské varování.

R: Nejhorší je, když se ti zabije kámoš. V roce 1973 lidi z naší party zasypala kamenná lavina a pět kamarádů zařvalo. Byla to pro mě z hlediska opatrnosti zlomová věc.

Jak vlastně prokážete, že jste vylezli až na vrchol?
J: Když přiletím do Káthmándú, ubytuju se v hotelu a do deseti minut se mi hlásí jistá miss Holly, že je za chvíli u mě. Je to archivářka, o všech výstupech má přehled.

R: Já za ní ani nechodil, ale ona mě vždycky někde vyčmuchala.

J: Že jste vylezli na vrchol, je ale samozřejmě taky o důvěře.

R: Já bych řekl, že jeden nebo dva Češi, kteří tvrdí, že byli na Everestu, tam možná ani nevylezli.

Můžu hádat...? Pavel Trčala a Miroslav Caban?
J: (S úsměvem oba pokyvují hlavou) V televizi běží jeden pořad, kde borci přijdou s podnikatelskými nápady a mluvčí asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura a další se s nimi dohadují, za jakých podmínek s nimi do jejich projektů případně půjdou. A najednou přicházel chlápek a to byl právě Trčala. Už ho asi znali, tak začali úpět – proboha ne. Vůbec ho nepustili ke slovu a vypálkovali ho.

Trčalova fotografie z roku 2005 kousek pod vrcholem Everestu, kde pózuje ve fleecové bundě, vypadala hodně zvláštně. I Reinhold Messner, který ji viděl, tvrdil, že je to podvrh...
J: Pravdou ale je, že na Makalu jsem taky vylezl ve flízce. Na vrcholu jsem se ale pak musel rychle obléknout do péřovky.

R: Jeden Francouz kdysi vylezl na Everest dokonce v džínách...

J: Na Shisha Pangmu jsem zase lezl ve "fukírákách", pod kterými jsem měl dvoje spodky. Pak mně ale slezly všechny nehty, protože jsem nebyl dost zateplený. Nahoře se zpomaluje krevní oběh, zahušťuje se krev, člověk je hodně dehydrovaný...

Radek Jaroš se zmínil o nehtech, prsty vám oběma ale zůstaly všechny, ne?
R: To jo, ale mám kámoše, který vyhrabal kolegu z laviny holýma rukama a přišel o všechny prsty. Mně ale nikdy ani neslezly nehty. Jo a nejvíc jsem v životě paradoxně omrzl, když jsem šel na lyžích po silnici nahoru z Horních Míseček...

Patří podle vás ženy do vysokých hor?
R: Radek řekne, že jo...

J: Co si budeme povídat, u tý báby hraje roli i sexuální stimul. Když je v expedici ženská, všichni se nakonec rozhádají. Jet ale jen ve dvou se ženskou by zajímavý mohlo být...

R: Ženská ti aspoň večer přinese večeři... A když si dáš tři piva, tak se ti bude líbit skoro každá...

Do jakých hor se teď chystáte?
J: Jestli všechno půjde správným směrem, příští rok bych chtěl zkusit Lhotse a s jedním Američanem přemýšlíme o prvovýstupu na Annapurnu. Zatím jsme to ale jen naťukli teď po Gasherbrumech u whisky.

R: Já si užil před dvěma týdny krásný výlet do Dolomitů na Tre Cime. To byla nádhera. Na osmitisícovky už ale nepolezu. Nechtěl bych opakovat situace, které jsem prožil a teď už bych je nemohl vyřešit, protože bych na ně fyzicky neměl. Takže půjdu do předčasnýho důchodu...

J: Já bych do důchodu šel tak v 70.

R: Ty si myslíš, že se dožiješ 70? Úspěch je 60...

J: My to máme s Miskou (horolezec Petr Mašek) naplánovaný tak, že nejkrásnější smrt by byla, kdybychom v těch sedmdesáti dostali v severní stěně Eigeru šutrem do palice.

R: Já si myslím, že nejkrásnější by ten konec byl ale stejně asi v posteli...