Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Holeček: Jsem lenoch. Nezbývá mi ale nic jiného, než hory nějak přetavit do peněz

Sport

  7:00
PRAHA - Miluje přírodu, stejně jako zdolávání velehor, rád leze někam, kde ještě nikdo nebyl. Marek Holeček, který v poslední červencový den spolu se Zdeňkem Hákem úspěšně zvládl prvovýstupem zdolat horu Gasherbrum I, však přiznává, že jen lezením po horách by se neuživil.

Marek Holeček čtyřicet metrů pod vrcholem Gasherbrumu I. foto: Marek Holeček

Jaroš je chvástal a lhář. Do lidí jako Rakoncaj se nekope, říká horolezec Holeček

„Kdybych se mohl uživit bez psaní deníků a posílání fotek a videí, tak se na to vyprdnu. Já jsem lenoch z principu. Mně se to ale vyplatí, je to děláno ze zištných důvodů, všechno to mé povídání a fotky jsou přetaveny do peněz. Mně nic jiného nezbývá,“ řekl ve druhé části rozhovoru pro Lidovky.cz.

Marku, mluvil jste o tom, že vám vaše práce přináší i povinnosti. Jak se s nimi srovnáváte?
Nezbývá mi nic jiného než vylézt na vršek, po sportovní stránce si to musím obhájit, tedy informovat o tom, poslat to dál, aby ta zmínka o tom našem zdaru existovala. Svým partnerům pak nabídnu své barevné peří. K čemu je horolezec třeba nějaké investiční společnosti? Já jim nabídnu motivační přednášky. Někomu můžu zase nabídnout dokument pomocí filmového zpracování. Udělal už jsem jich šest a jsou velice úspěšné. Já nemůžu jen vstřelit gól a tím je to pro mě vyřešený. Já mám jinou práci.

Horolezec Marek Holeček
„Máme další nechtěný bivak, ale už na samém vrcholovém hřebenu,“ říká Marek...

Co tedy konkrétně například vámi zmíněným investičním společnostem nabízíte?
Já musím zvládnout to původní zpracování, pak už je to jen recyklace v různých podobách. Já můžu nabídnou zábavnost toho prostředí, zážitky, které jsou extrémní a hraniční. A na tomhle základu se dají uvařit pěkné věci. Nic jiného jsem se v životě nenaučil, tak musím dělat dobře, co umím nejlíp.

Pro kolik lidí děláte přednášky nejčastěji?
V různých multiplexech dělám přednášky i pro pět set lidí. Může být ale malá firemní akce jen pro dvanáct lidí. Rozdíl je ale obrovský, protože z těch dvanácti lidí jde mnohem více peněz. Mně je to ale ve své podstatě jedno, kolik tam je peněz, jde mi o to, aby ti lidi odešli s nějakým názorem, ať už pozitivním, nebo negativním. V té motivační přednášce já nikomu život neplánuju, jen chci, aby si ti lidé vzali nějaký příklad ke svému jednání.

Dokázal byste si představit, že byste skončil s lezením a psal už jen knížky?
Já jsem docela ve věcech vybíravej a já nebudu dělat to, co mě nebaví. Mě baví dělat přednášky, psát dokumenty. Už jsem nějakej canc sepsal, připravuju teď další knížku. Je jasný, že časem mi ubyde chuť a energie na přednášky a na lezení, takže je dost možné, že své poznatky budu přetavovat do psaní knížek.

Gogo tanečníci...

Do kolika let se vůbec dá lézt po horách?
Lézt se dá i v osmdesáti, třeba takovej Riccardo Cassin (italský horolezec) to zvládal i přes osmdesátku a bavilo ho to. Pak je tu ale Rak (Josef Rakoncaj), který už je na tom špatně zdravotně. Mluví pomalu, už nechce nikde vystupovat. Takže nedochází ani k vlastní obraně z jeho strany. Já na něj ale nenechám padnout stín, nikdy nenechám upadnout někoho, kdo něco dokázal.

Vy osobně byste chtěl lézt do kolika let?
Já se ani neodvažuju odhadnout, do kolika mě to bavit. Doteď lezu vlastně celý život a nenapadlo mě zatím dělat něco jinýho. Formuje mě nadšení a touha a ty mi dávají cestu dál. Když lezu, nejde mi tak úplně o nějaký výkon, jako spíš o to, že zažiju nějakou zábavu. Jde o to, aby byl člověk spokojenej s tím, co dělá. A já spokojenej jsem. Jen mě mrzí, že nás je takových málo, protože spokojenost světem nevládne.

Mluvil jste o tom, že máte ještě hodně cílů, které byste chtěl zdolat. Tak jaké to jsou?
Když já nestihnu vylézt to, co bych chtěl, tak nemám problém své poznatky předat někomu jinému, aby to zvládl sám. Mám dlouhodobě v hlavě západní stěnu Masherbrumu, protože když se dívám z K2 dozadu, vidím tam fantastickou kulisu Karákoramu, kterou je právě Masherbrum. Je to kopec těsně pod osm tisíc metrů, navíc ta stěna je nevylezená. Na ten kopec naposledy někdo vylezl před 27 lety a víte proč? Protože je to těžký. A když je těžký, pak je to výzva. Pak chci vylézt na Nanga Parbat jihem, což je největší stěna téhle planety. Začíná přímo z nádherný louky a pak vede 4600 metrů nahoru. Já už jsem tam lezl jednou sólo, protože Zdeňka Hrubého tehdy zasáhl šutr do hlavy a do ruky, ale utíkal jsem tam odtud tři kilometry dolů, protože mě nahoře chytly bouře. Už bych to chtěl dodělat a přejít jako bratři Messnerové tehdy.

Mrož a omrzlouch...vrchol

Máte při všech těch plánech vůbec čas na koníčky?
Bylo by špatné, kdyby jsem neměl čas na nějaké koníčky. Únikové ventily jsou strašně důležité kvůli opotřebovanosti v hlavě i těla. Vůbec nemám náladu na to, abych jel za měsíc zase do velehor. Ježiš, dejte mi pokoj. Já si půjdu zalézt někam na Sardinii na pohodu. Mám rád běhání, chodím si zahrát badminton a squash a jsem spokojenej. Nabourává to systematičnost a dril, který mají někteří cyklisti. Já bych se z něj zbláznil. Lezení má výhodu v tom, že ho vždycky děláte v hezkým prostředí. A taky svou vůni, třeba když lezete na písku, stačí si čichnout k rukám a tu vůni ucítíte.

Novým koníčkem řady lidí je lezení po umělých stěnách. Jak tento fenomén, kterému nyní vládne Čech Adam Ondra vnímáte?
Pro lidi je nepochopitelné, co předvádí Adam Ondra. Možná i pro samotné lezce. Je to sport, který se z horolezectví vyčlenil. Je tu bouldering, lezení na obtížnost, lezení na rychlost. Natolik se to separovalo, že se z toho stal atleticko-gymnastický sport, v němž je Adam excelentní. Navíc on leze na obtížnost na přírodních skalách, kde udrží úplně všechno. Dotáhl dokonalost lezeckého pohybu do nějakého maxima. Po něm ale přijdou další lezci, kteří tu hranici ještě o kousek posunou.

Co vůbec říkáte na velký rozvoj vašeho sportu?
Zaplaťpánbůh že se ten náš sport takhle vyvíjí. Sportovní lezení je daleko víc objektivnější, protože je změřitelnější. Začíná to být masově sledované, protože lidi mají rádi poměřování. V Česku také nastal obrovský boom, máme obrovské množství umělých stěn, lidi se hýbou.

Pravda je, že s přibývající znalostí a nasbíranou negativní zkušeností, zbrklé odvahy ubývá.

Nekonkuruje si sportovní lezení tak trochu s horolezectvím?Sportovní lezení je diametrálně odlišné od toho horského. Nasazení je u obou sportů úplně jinačí. Já obětuju čas na přesuny, odchody, a výsledek je takový, jestli já si vůbec zalezu. Mladší lidé tolik času obětovat nechtějí, protože mají více nabídek a volí lezení po umělých stěnách. Je to vedle času otázka také peněz, tréninku v přírodě, je to něco úplně jiného než u lezení. Navíc u horského lezení tam je i riziko, že se tam něco podělá. Je to daleko větší oběť, ale na druhou stranu mnohem větší zážitek.

Takže nehrozí, že by lidé přestali lézt po horách?
Horolezci budou pořád lézt do hor. Pořád to bude generovat další lezce, protože ty zážitky jsou daleko silnější než cokoliv jiného. Ta pouť za tím úspěchem je ověnčená neuvěřitelnými vjemy kolem, kolem vás se zjevuje obrovské krása a za tou lidí vždycky jdou. Hory nás fascinují. Není žádný úpadek, naopak. Lidi jezdí na hory mnohem častěji než dřív a vyselektuje se hodně pokustónů, jako jsem já, kteří budou dál pokoušet lidské schopnosti. Náš sport to neohrozí, i když se lezení po stěnách určitě časem ještě víc rozšíří.

Nejlepší energeťák je slanina a bramborová kaše

Jak se Marku zrodil váš nápad zdolat Gasherbrum I prvovýstupem?
Ten můj výstup musíme brát jako genezi. Já začal lézt ve čtyřech letech a život mi pak ukázal cestu, kterou se vydat. Já jsem poprvé také nevylezl vrchol, kde nikdo nebyl, učil jsem se na kopcích a cestách, které už byly vyšlapané. Pak jsem teprve rozhodl chodit tam, kde nikdo nikdy nebyl a nebo kudy nikdo nikdy nešel.

Mrzelo by vás moc, když by vás po čtyřech nepovedených pokusech někdo na Gasherbrumu předstihl?
S námi lezli na Gasherbrum letos fakt našlápnutí Ukrajinci, takže mi známí říkali, že musím být nasranej, když to vylezou před námi. Já ale nemám právo na žádnej kopec a vyhrává ten, kdo je rychlejší a lepší. Já nemám předplaceno, abych někam vylezl jako první. Oni ale byli nahlodaní, protože se jim nepovedlo vystoupit na Gasherbrum IV, takže odtamtud zdrhli. Jsou ale mladí, takže jim budu fandit.

Co vás přimělo k tomu, abyste to i v nejhorších chvílích nezabalil a pokračoval dál k vrcholu?
Je důležité naučit se pozitivně strádat, udržet si zdravou mysl i v těžkých chvílích. A případně se rozhodnout se vrátit dolů, protože kopec neuteče, ten tu bude pořád. Není potřeba brnkat na nějakou svou ješitnost, člověk si nesmí bezmyšlenkovitě říkat: Teď to dám. To je nesmysl.

Ve kterém momentě tedy děláte rozhodnutí, zda se neotočit a jít dolů?
To není o rozhodnutí během několika sekund, ale o dlouhodobý zkušenosti s podmínkami. Přichází vám spoustu indícií, ať už jde o počasí, o vaše síly, o podmínky na trati, a pak už je na vás se podle těchto indícií se rozhodnout, zda pokračovat v přirozenosti, tedy jít nahoru, nebo v rozumovosti, tedy jít dolů. Průšvih nastane tehdy, když už nemůžete, to už je totiž pozdě na to zmizet pryč.

Jaké to bylo těsně pod vrcholem?
My jsme hledali cestu na vrchol, jak se tam vůbec dostat. Zdenda tam našel lepší průstup okolo takový věžičky, takže dolezl nahoru o několik minut dřív než já. Na těch dramatickejch místech jsme se museli střídat, na horách se nemůžete zaseknout a pouštět někoho před sebe. Střídat se musíte kvůli tomu, abyste si odpočinul fyzicky i psychicky.

Poslední den jste spali pouhých 100 metrů pod vrcholem. Jak těžké je v takových podmínkách tuto vzdálenost zvládnout?
Když se dostanu nad sedm tisíc metrů, musím být účelnej a rychlej. Vím, kolik času tam nahoře musím strávit maximálně, abych tam nezůstal navždy. To, že jsme měli poslední den nahoru už jen sto metrů, pro mě nehraje žádnou roli. To se nějak domastí, důležité je nabrat energie. Podstatné je, jestli těch posledních sto metrů není technicky náročných a nezabere mi to moc času. Jednou jsem nad sedm tisíc metrů musel zůstat osm dní, ale to jsem byl donucený okolnostmi, protože jsem musel čekat, až spadnou laviny. A do té doby jsem tam byl uvězněný.

Ulehčenou jste neměli ani cestu dolů. Jaké to bylo jít vánicí?
Dolů jsme šli proti špatnému počasí, o den jsme si proto museli sestup protáhnout. Dolů se shází mnohem snadněji, než prolézat stejnou cestou jako nahoru. Tři kilometry jít pozpátku a slaňovat je totiž šílený. To počasí nás vždycky draplo a mydlilo tam s námi. Naštěstí se tam vždycky ukázala nějaká díra, kde jsme se schovali. A jak já už znal tu cestu z prvního výstupu, věděl jsem, kam se máme schovat. V tom japonským kuloáru bylo neuvěřitelně sněhu, takže jsme do něj zajížděli až po půlky. Museli jsme tam zajíždět oba, ale nebyla jiná volba.

Jak je pro horolezce těžké přijmout, že se cíl nachází až dole?
Přirozenější je určitě pohyb nahoru, na druhou stranu pohyb dolů vám přináší na horách pocit bezpečí. Tam nahoře jsem si nikdy neužil žádnýho skotačení. Je to jen bod otočení, nahoře nic nepulsuje. Ta radost se vždycky objeví až dole. Dole je prostě život.

Hodně se mluví o alchymii jídla. Jak jste ho řešil vy?
Chutě se vám mění léty. Dříve mi příjem potravy nahoře nevadil, teď už s ním problémy mám. Beru si něco, co není výrazné na chuť, třeba bramborovou kaši. Zajímavé je, že i klasická slanina, která vám nezmrzne, je dobrá. Je dobrá jak chuťově, tak na doplnění energie. Energeťáky a energii rychle dodávající stravy jsou k ničemu, je tam spousta špatných látek. My tam nejedeme debužírovat, my bereme jen to nejnutnější.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!