Určit týmovou jedničku v hokejovém týmu, to je velmi citlivé téma, kdy trenér musí být zároveň i psychologem. Správný timing je velkou alchymií. Kdy ukázat na toho vyvoleného a říct mu: TY JSI JEDNIČKA? V přípravě? Na začátku sezóny? Během ní? Nebo až před play off, jak jsme to chtěli udělat my? Těžká odpověď.
Záleží na mnoha faktorech: zkušenostech gólmanů, jejich psychické odolnosti či důvěře spoluhráčů na ledě. Ale také na nenadálých událostech.
Příklad? Tým Nashvillu v letech 2005 až 2007. Při zranění Vokouna se najednou do branky dostal Mason a postupně si vydobil vyrovnanou pozici s týmovou jedničkou. Což fungovalo v první sezoně, ale ve druhé už nikoliv. Následoval verdikt, který se pozorovatelům zvenčí jevil jako překvapivý: Vokoun balil kufry a tým si podržel Masona. Ten však vydržel na pozici jedničky "Predátorů" jedinou další sezonu. Nepřesvědčivými výkony byl jen stínem Masona z minulosti.
To je další důležitý aspekt: Teprve když na brankáře dopadne plná zodpovědnost nesporného lídra mezi gólmany, projeví se jeho skutečné kvality. Mason pozici jedničky nezvládl.
Detroit, poslední vítěz Stanley Cupu, triumfoval naopak kromě jiného zásluhou skvělého tandemu brankářů Osgood-Hašek. Dlouho platilo: Když se nedařilo jednomu, šel do boje druhý. Ti dva však byli generačně přece jen jinde než nashvillské či sparťanské duo.
Souboj o jedničku poznali před lety v Pardubicích za éry rivality dvojice Salfický-Svoboda. Poznali ji i loni ve Vítkovicích, kde spolu válčili Pinc a Prusek. I jinde se ocitli na nebezpečně tenkém brankářském ledu.
Profese hokejového brankáře je skutečně jiným sportem. Po stránce psychické, taktické, pohybové i tréninkové. Vyloženě si tak žádá o jiný přístup. Konečné řešení je ve velké míře závislé na osobnosti trenéra.
Mne zkušenosti poučily, že se kloním k tvrzení: V dlouhodobé soutěži je potřeba jedničku týmu jednoznačně určit. Po letošní sparťanské anabázi jsem jednoznačně pro takovéto řešení.
