Přišel o nohu, ale nevzdává se. Život mě stále baví, říká hokejista Bernat

Roman Bernat se však osudu navzdory většinou usmívá a působí nečekaně vyrovnaně. Dnes 21letý muž dostal v květnu 2012 nabídku ukázat se novému kouči Českých Budějovic Peteru Draisaitlovi a zapojit se do přípravy tehdy extraligového áčka. Během ní se s týmem vypravil na cyklistickou vyjížďku, při níž došlo k nehodě, která mu změnila život.

Co si z ní pamatujete?
Jeli jsme z kopce a v pravotočivé zatáčce proti mně vyjel náklaďák. Neměl jsem kam uhnout, protože silnice byla tak úzká, že se na ni sotva vejdou dva osobáky vedle sebe. Spadl jsem mezi kola a jelo na mě to zadní. Měl jsem tam hlavu a hrudník, tak jsem se na poslední chvíli přetočil, ale zůstala mi tam pravá noha. Když mi to kluci vyprávěli, bylo mi zle.

Měl jste vlastně ještě štěstí.
Jednoznačně. Bylo to buď noha, nebo život. Ležel jsem pod autem a byl při vědomí, ale pamatuju si jen střípky. Pak něco ze sanitky a nemocnici si pamatuju až po 14 dnech. Nohu mi vzali až po několika dnech. Snažili se ji zachránit, ale infekce postupovala.

Vyčítáte někomu něco?
Těžko říct. Bylo to několik nešťastných náhod na jednom místě. Kdybych to věděl, tak bych se zachoval jinak. Na druhou stranu tam ten náklaďák neměl co dělat.

Šlo o vozidlo technických služeb. Kontaktoval vás někdo?
Ne. Přes jejich právníka nám bylo řečeno, že dokud nebude případ vyřešený, tak by mě neměli kontaktovat. Ani ten řidič. Jenže případ se může táhnout víc než 10 let, navíc soudní znalec situaci vyhodnotil tak, že přestupek udělal řidič i já, a tím to haslo.

Ohradil jste se?
Ano, obnovilo se šetření, byli přizvaní noví soudní znalci, tak uvidíme, jak to dopadne. Ale je to běh na dlouhou trať. Naštěstí si to vzal na starost táta, který chce, aby za to někdo nesl zodpovědnost.

Ochrnutý motocyklista Lukáš Šembera se pokusil o sebevraždu. Jak jste se zvládl se vším vyrovnat vy?
Od začátku jsem věděl, že chci dál žít. Život je krásný a baví mě, to byl můj motor. Šembera to má horší, ale i v té situaci bych se asi snažil žít. Nechápu lidi, co se pokusí sáhnout na život, myslím, že se dá každá situace řešit.

I zpočátku jste to zvládal?
Spíš jsem nechtěl, aby mě litovali. Na mámu jsem byl i sprostý, i když vím, že je přirozené, že se vám okolí snaží pomoct. Já se ale chtěl o sebe postarat sám. Nejtěžší to bylo na ARO, kde jsem ležel první tři týdny. I když do mě pumpovali opiáty, jako každý jsem brečel. Pomáhaly mi návštěvy i psycholožka, která mi při druhé schůzce řekla, že už ji nepotřebuju, protože si dělám srandičky.

Pomohlo vám setkání s Jaromírem Jágrem?
Říkal mi, že jsem statečný a že on by to tak nezvládal. Já mu na to řekl: Dokud se do té situace nedostaneš, tak nemůžeš vědět. Většina amputářů to zvládá. Když se sejdeme v našem sdružení, je to samá sranda, vtípky a hodně černý humor. To je úplně abnormální, ale hodně nám to pomáhá. Na psychiku má obrovský vliv, když se můžete scházet s lidmi se stejným osudem. Jinak se nemáte na koho obrátit.

Inspiruje vás třeba cyklista Jiří Ježek či zpěvák Lou Fanánek?
Jo, ale já jim trochu závidím, protože oba mají myslím stehenní kost, což je hrozná výhoda. Kdybych ji měl, jsou možnosti úplně jiné. Jak se šířila infekce, museli mi nohu dvakrát zkracovat – i tam šlo o život. Na druhou stranu: dřív nebyly tak dobré protézy. Jsem vděčný za to, co je.

Jak vlastně protéza vypadá?
Koleno je bionické – má v sobě počítač, který rozpozná, jak se má zachovat podle toho, kam přenesu váhu a jakou silou udělám pohyb. Kyčel je bohužel jenom mechanická, bionickou ještě nevyvinuli.

Za jak dlouho by to mohlo být?
Nebude to v horizontu 10 let, ale pak snad už jo. Ale bionické koleno se vyvíjí hodně. Teď už dokonce chodí samo do schodů. Jenže já ho nemůžu mít, protože neudělám potřebný pohyb z kyčle, takže musím chodit nahoru jenom po jedné noze. Protézu mám upnutou v pase, na kyčli je z kevlaru takový koš, do kterého si sednu.

Prý máte problémy s pojišťovnou, která vám ji nechce zaplatit?
Když jsem si o ni poprvé zažádal, obratem mi odpověděli, že nesplňuju několik podmínek. Stojí 1,2 milionu a já nabízel, že zaplatím půlku, ale bohužel to nejde. Kyčel stojí 450 tisíc, tu schválili hned, ale koleno se táhlo půl roku. Asi osmkrát mi pojišťovna vracela žádosti zpátky. Člověka to otravuje, ale když chci chodit, musím něco vydržet. Díky sdružení amputářů vím, jak je těžké všechno vyřídit.

Máte společně silnější hlas?
Ne. Schvaluje to revizní lékařka v Brně, kterou jsem ani neviděl. Takhle je to se vším. Měl jsem problémy i se sociálkou, která mi vzala průkaz ZTP, protože mě doktorka viděla v televizi bruslit. Nejlepší by bylo, kdybych jenom ležel doma v posteli, pak by mi přiznali všechno. Ale to bych si klidně mohl hodit provaz.

Je smutné, že aktivní lidi stát trestá. Dá se bruslit s protézou?
S mým typem to ještě nikdo nezkoušel, takže jsem se poprvé bál, ale fyzioterapeutka i protetici mi říkali, že bych to díky zkušenostem mohl zvládnout. Chvíli trvalo, než jsem si našel správný pohyb. Musím si zamykat koleno, aby se mi neohýbalo, protože protéza není na pohyb na ledě stavěná. Pohybuju se podobně jako na koloběžce. Postupně se snažím přijít na nějaký jiný grif, abych se mohl odrazit i levou. Není to úplně nemožné.

Sportujete i jinak?
Furt mě uhánějí na sledge hokej, trenér nároďáku Jiří Bříza mi volal celé prázdniny. Ještě jsem v tom neseděl, ale zkusil bych to. I Tomáš Zelenka (bývalý hokejista, který po zranění ochrnul) mě přemlouval, pořád hledá lidi. Jinak jsem zkoušel golf, na něj jsem chodil i předtím párkrát do roka. Někteří amputáři mají problém se ke sportu postavit, já ne. V Budějovicích pomáhám i s tréninky mládeže.

Lákala by vás trenéřina?
Udělal jsem si licenci C na mládež a jsem přihlášený ještě na béčko. Áčko už je vysoká škola, to zatím nemám v plánu. Chtěl bych zůstat u mládeže, teď mám osmou třídu. Dorostenci jsou pro mě ideální. Můžu je učit herní věci. Uvidím, jestli u toho zůstanu i po škole.

Co studujete?
Jsem druhým rokem v Praze. Nejdřív jsem byl na dopravní fakultě ČVUT, ale měl jsem od toho jiná očekávání, tak jsem hledal něco jiného. Studuju mezinárodní obchod na Metropolitní univerzitě, zatím mě to docela baví. Našel jsem si program pro tělesně postižené.

Máte nějaký sen?
V trenéřině to nevidím na extraligu, ale vždycky mě bavila letadla, tak bych chtěl pracovat v letecké dopravě. Vím, že Pavel Francouz chtěl dělat pilota, ale já tu možnost nemám, protože jsou k tomu potřeba obě nohy. Takže něco v kanclu.

Předpokládám, že předtím byl váš sen dostat se do NHL, že?
To chce každý, ale lákalo mě jít třeba i do Švédska,Finska, Německa nebo Švýcarska.

A co KHL?
Ta mě netáhla. Sice jsou tam super peníze, ale ne. Zaprvé mě vyděsil pád letadla v Jaroslavli a ani mě nebere ten jejich hokej. Byl jsem se podívat párkrát na Lvu, ale nenadchlo mě to. S NHL se to nedá srovnat.

Jak moc sledujete hokej?
Fandím Budějovicím, takže víc sleduju první ligu než extraligu. Snad jednou postoupíme... A koukám na kluky v Hradci Králové, se kterými jsem byl tehdy v týmu, než se tam klub přestěhoval. I když jich tam už polovina není.

Zaujalo mě, že jste na benefičním golfovém turnaji dostal 100 tisíc na protézu, ale vy jste část příspěvku dal na povodně.
Pocházím ze Soběslavi a dvakrát jsme si je s našima prožili, takže vím, jaké to je. V roce 2002 jsme měli ve fitku dva a půl metru vody a v roce 2006 tam bylo asi jenom 60 cenťáků, ale stejně... Trošku s těma lidma soucítím.