Tou dobou nepadaly servery ani prodejní systém v trafikách. Kdo si chtěl opatřit lístky na hokejový šampionát, musel však vystát téměř kilometrové fronty. A na stadion se pak občas neprotlačil ani přesto, že měl v ruce platnou vstupenku.
„Když se prodávaly lístky na mistrovství v roce 1947, fronta vedla v šesti proudech ze Štvanice až do centra Prahy k ministerstvu zemědělství,“ popisuje sportovní historik Miloslav Jenšík. „Tehdy neexistoval žádný kolaps počítačového systému, ale spíš kolaps toho druhu, že ve frontě sem tam někdo omdlel.“
Nejen v tom udělala moderní doba i pořadatelé šampionátů v posledních dekádách ohromný skok. Místo nezastřešených tribun nabízí komfort vyhřáté arény s lóžemi a klubovými patry, místo dřevěných ohrad ochozy s občerstvením a místo namačkaných davů v sektorech k stání pohodlné sedačky s držákem na pivo.
Někdy stačil lístek do kina, jindy ani platná vstupenka
Hokej pořád hraje šest hráčů proti šesti, stejný je i puk a led. Ale z pohledu diváka se změnil k nepoznání. I když si to šťastní majitelé lístků, kteří navštíví zápasy květnového MS 2015 v Praze nebo v Ostravě, sotva uvědomí.
„Na Štvanici byla příšerná zima. Občas sněžilo, od Vltavy táhl ledový vítr. A z tribuny se nedalo odejít. Přesto tam lidi prostáli hodiny a hodiny. Tolik chtěli vidět Bóžu Modrého, Vovku Zábrodského, Roziňáka, Konopáska...,“ vzpomíná na zlaté mistrovství v roce 1947 pamětnice Alena Mrázková, která jezdívala na zápasy z Modřan.
Už v roce 1932 měla Praha hostit velký turnaj, mistrovství Evropy. Jenže chyběl stadion. A až za rok na novém a krásném štvanickém stadionu přivítali mistrovství světa. Vstupenky k sezení byly vyprodány po dvou dnech. Lidé se při zápasech mačkali i na Hlávkově mostě.
„Na Štvanici byl jediný vstup. A když se otevřel, nastala taková tlačenice, že se tam dostali lidi s falešnými vstupenkami od překupníků, dokonce i třeba s lístky do kina, když měly stejnou barvu. A naopak, když už bylo plno, tak tam fanoušky, co dorazili později, nepustili ani s platnou vstupenkou,“ říká Jenšík.
První velký skok nastal až po štvanickém šampionátu v roce 1959 - další domácí MS o 13 let později se hrálo v nové sportovní hale, kde sídlila Sparta. „To byl velký posun,“ tvrdí Jenšík. „V roce 1959 už sice byla Štvanice zastřešená, ale pořád to byla ta dřevěná hala bez zázemí. Na Spartě byl úplně jiný komfort: většina míst k sezení i to, že lidi najednou mohli o přestávkách na chodbu pro občerstvení. To bylo na Štvanici nepředstavitelné.“
Na MS 1972 policisté v bílých helmách tahali lidi z davu
S přesunem do tepla se sice fandové zahřáli, na druhou stranu paradoxně ochladla atmosféra, kterou ve staré hale tvořil jeden velký kotel. „Je hezké, že dnes mají všichni své sedačky, ale zároveň to bere takový ten slitý dav, který dělal na hokeji ohromný ryk,“ míní Jenšík.
Šampionát v roce 1972 byl chladnější i kvůli dohledu veřejné bezpečnosti a tajné policie. Šlo o první domácí MS po roce 1968 a zejména v rizikových zápasech se Sovětským svazem měly represivní složky komunistického aparátu napilno. „V první řadě na Spartě nikdy nikdo neseděl. A před zápasem se SSSR tam najednou husímpochodem nakráčeli fízlové v civilu a zaujali místa u ledu. V uličkách mezi sektory pak stáli policisté v bílých helmách. Když někdo pokřikoval na sovětské hosty, tahali lidi z řady a kordonem je odváděli,“ popisuje Jenšík.
Hokejisté přesto uvrhli fanoušky do opatrné euforie - nenáviděného rivala porazili a vybojovali první titul od roku 1949. O 13 let později si zlatou party v Praze zopakovali. Pro poražené finalisty z Kanady představovala však Praha kulturní šok. „Tehdy působila jako jiný svět. Byla temná a šedá, bez barev. A na ulicích bylo hodně uniforem. Bylo fascinující zkušeností vidět luxus Západu a pak takovou tu vážnost Východu,“ řekl LN Don Maloney, současný generální manažer Arizony v NHL.
Najednou šlo ‚jen‘ o hokej
MS 1992, to už bylo úplně o něčem jiném. Z hokeje vymizela naléhavost pomsty za vojenskou okupaci, po dlouhých desetiletích ho fanoušci znovu brali jen jako sport. Po pádu železné opony navíc Praha s Bratislavou poprvé přivítaly davy zahraničních fanoušků. Místo šedých kabátů a zelených bund byly tribuny najednou plné Švédů ve žlutých, Finů vmodrých nebo Švýcarů v červených dresech.
„Mělo to úplně jinou atmosféru než v letech 1972 nebo 1985. Lidi měli spoustu jiných ,starostí‘, najednou ten hokej nebyl to nejpodstatnější. Ve dvaadevadesátém už to nebylo tak důležité, tak osudové jako dobách SSSR,“ bilancuje Jenšík.
Další velký skok přinesl rok 2004, kdy stavaři takřka v předvečer MS dodělali poslední úpravy v nově postavené Sazka (dnes O2) areně pro víc než 17 tisíc diváků. „Potřebovali bychom ještě větší haly,“ tvrdí přitom sekretář hokejového svazu Martin Urban.
Jak je vidět, totéž ovšem platilo o každém šampionátu na českém ledě.
O2 arena bude i v příštím roce hostit turnaj v pyšném hávu jednoho z nejmodernějších stadionů v Evropě. Mistrovství na vrcholu, vyšší stupeň komfortu si dnes lze představit jen těžko.
I když - kdo ví? Třeba si lidé v roce 2083 při vzpomínce na současný šampionát v Praze a Ostravě vybaví, jaké že to tehdy bylo nepohodlí. Se stejným mrazením v zádech, jako dnešní pamětníci poválečnou Štvanici.
