"Nikdo nechce zemřít, ale my se tím, co děláme, smrti blížíme. Přijímáme to jako fakt. A to není normální." Autorku tohoto citátu Norku Karinu Hollekimovou sport vždy přitahoval.
Od mládí proháněla ve fotbale kluky, ale nejvíce si zamilovala hory. Po svazích se proháněla, kdykoliv mohla. Jednoho dne spatřila, jak se ze skály vrhnul člověk s padákem. "A já si řekla: tak přesně tohle chci dělat," vyprávěla ve své autobiografii Dvacet sekund štěstí.
Takovéhle pocity zažilo spoustu base jumperů. "Vezmete si na záda batůžek tlustý sedm centimetrů, takže ho ani necítíte. Přijdete na skálu, kouknete pod sebe a skočíte po hlavě dolů. Neznám jiný sport, kde bych něco podobného zažil," řekl LN jeden z několika českých base jumperů Michal Brückner.
INFOGRAFIKA: |
Oba si první base jump vyzkoušeli v 25 letech. Brückner měl za sebou 350 seskoků z letadla, Hollekimová jen 25. Oba ale base jumping – seskok z pevného bodu, při kterém se padák otevírá v malé výšce, naprosto uchvátil. "Přelezla jsem kovové zábradlí na 150 metrů vysokém mostě: Cítila jsem se trochu nesvá. Ale pak jsem skočila bylo to naprosto skvělé a říkala jsem si, že to chci prožívat znovu a znovu," líčila.
"Zažil jsem směsici strachu a nepopsatelného příjemného pocitu. Můžu souhlasit s Karinou a její formulací, že prožíváte dvacet sekund štěstí. Lidem, kteří skočí poprvé padákem a popisují, že to byla pecka, vždy říkám, ať si ten prožitek vynásobí deseti a budou vědět, co je base jump," vyprávěl Brückner.
Adrenalinový prožitek je ale leckdy draze vykoupen. Na base jumpery čeká řada nebezpečí. Při skoku ze skály mohou zavadit o nějaký výčnělek, případně letět blízko skály či stěny budov nebo vysílače. Zatímco normální parašutista může v případě potíží odhodit hlavní padák a otevřít záložní, base jumpeři tuhle šanci nemají.
"Když se tomuhle sportu věnujete dlouho, vidíte lidi umírat. Taková je realita," popisoval profesionální base jumper Jeb Corliss, který Hollekimovou trénoval.
"Base jumping je o tom, že otevíráte padák nízko nad zemí. Když se nám zamotá, tak už nemáme čas nic udělat."
"Base jumping je o tom, že otevíráte padák nízko nad zemí. Když se nám zamotá, tak už nemáme čas nic udělat. Proto je záložní padák naprosto k ničemu a nemáme ho. Padáte rychlostí 200 km/h kolem šutrů, který máte půl metru od zadku," vysvětlil Brückner. "Když se budete tomuhle skákání věnovat hodně dlouho, musíte počítat s tím, že vás zabije," dodal Corliss.
Tenhle sport si pravidelně vybírá oběti. Oficiální statistika neexistuje, ale uvádí se, že zhruba každý 2000. skok bývá smrtelný. Podle Brücknera je "životnost" base jumpera tak šest let. V Česku se v posledních letech skokům z pevných bodů věnovalo sedm lidí. Loni ale dva zahynuli. Jeden přímo při seskoku, druhý při výlezu na skálu...
"Je to hodně nebezpečný sport a není pro každého. Jeden známý český parašutista, který má z letadla přes deset tisíc seskoků, zkusil jednou base jump a prohlásil, že už to nikdy dělat nebude," říkal Brückner.
Hollekimová se vypracovala v nejlepší base jumperku na světě. Skákala i ve wingsuit obleku – speciální létací kombinéze připomínající křídlo. Jako jediná žena skočila ski base – což je base jump, ovšem s rozjížďkou ze svahu na lyžích.
"Do tří vteřin musíte otevřít padák, protože vás táhnou lyže a pak byste byl hlavou dolů. Proto se dělají různá salta a při tom, kdy se točíte, padák otevíráte. A taky na vás působí tíha a energie lyží, máte pocit, že vám to utrhne kyčle, kolena a kotníky," popsal jeden z nejzkušenějších Čechů Martin Trdla.
Hollekimová se začala base jumpingem živit a procestovala s ním celý svět. V Las Vegas ji zatkla policie, když skočila ze střechy jednoho hotelu bez povolení. "Sama sebe se ptám, co bude hranice, ten konec. Bude to, až narazím do země? To by mohl být konec. Pochybuji, že toho sama nechám."
Její milované zaměstnání ji ukázalo svoji stinnou stránku v srpnu 2006. Při exhibici v létacích oblecích ve Švýcarsku se jí špatně otevřel padák. Tehdy třicetiletá Norka narazila do země v rychlosti přes 100 kilometrů v hodině.
"Nebyla to moje chyba a nemohu to ani na nikoho svést. Moje poslední myšlenka byla: a je to. Teď umřu," přiznala Hollekimová.
Život jí zachránilo to, že na exhibici byli záchranáři. Poblíž byl i vrtulník a base jumperka byla za 45 minut na sále. Cestou ztratila tři a půl litru krve. "Měla jsem 21 fraktur na pravé noze, stehenní kost byla úplně rozdrcená. Z otevřené zlomeniny čouhalo koleno. Ale to bylo všechno. Neptejte se mě, jak je možné, že jsem po takovém nárazu neměla jiné zranění. Doktoři ale stejně říkali, že si nebyli jistí, jestli operace přežiju."
Prodělala 21 chirurgických zákroků na nohou. Lékaři jí řekli, že nebude nikdy chodit. Hollekimová na sobě ale tvrdě pracovala a nohy trénovala, přestože křičela bolestí.
O tři a půl roku později znovu lyžovala. Na svoji lásku, base jumping, ale může už jen vzpomínat...
