Drsná a bezzubá? Ragbistky vyvracejí předsudky, ‚hra barbarů‘ zažívá boom

Denisa nasadí zarputilý výraz a hrne se rovnou na dvě obránkyně. Přichází náraz, obrana se snaží vyšší, silnější ženu zastavit, ale ona se mezi nimi prorve a s grimasou štvané vlčice padá do brankoviště. Pokládá balon. Takže boduje.

To je ragby. V podání žen. V Česku jde o malé sportovní odvětví, které ale raketově roste.

„Líbí se mi. Je to dynamický, kontaktní sport. Hráči musí být kombinací všeho: atleti, vzpěrači, gymnasté,“ vypráví Věra Samková, nejlepší česká ragbistka.

Je sice menší, ale svaly na ní hrají, je rychlá. Na tréninku nevypustí žádné cvičení. „Mám na ragby dobrou povahu. Jsem soutěživá, jdu do všeho po hlavě, do soubojů, do kontaktů,“ říká.

„Člověk se nesmí bát. Kolikrát se někdo rozběhne, ale před obranou se zastaví,“ vysvětluje třicetiletá Samková. Se zlatou snowboardistkou Evou jí příbuzenství nepojí. „Bohužel,“ pousměje se.

Nejlepší česká ragbistka Věra Samková (vlevo) dává soupeřkám zabrat. Zastavit ji je velmi obtížné.

A pak ukazuje, jak se má správně natočit rameno, když se odhodláte ke srážce se soupeřem. „Ramenem to nikoho nebolí,“ podotýká přesvědčeně, ale reportérovy pochyby tak úplně nerozptyluje.

Ragbistky byly pronásledované

Má za sebou trénink v pražských Vysočanech, kde má domácí hřiště ragbyová Sparta, jeden z nejlepších českých týmů v ženském ragby. Trénink vede Zdeněk Albrecht, hubený sympatický padesátník s pevným stiskem. V ragby se pohybuje 35 let, posledních pět roků kočíruje ženský tým, na hřišti svěřenkyním předvádí cvičení, sám se aktivně zapojuje do bránění útoků. „Je to hezký ragbyový důchod. Vždyť ony i pijí jako chlapi,“ směje se.

I jemu, stejně jako celému sportu, v týmu přibývají hráčky. Přesto, že některé končí kvůli mateřským povinnostem. „Jsme v tomhle velmi výkonný tým, každý rok máme aspoň jednu těhotnou. S kočárky pak chodí fandit,“ usmívá se trenér Albrecht.

Při ragby je důležitá týmová soudržnost, protože spoluhráčky se během hry dostanou často do těsného kontaktu.

Občas vznikne z ragbistek velká hromada. Pak je klíčové se rychle zorientovat. A rozplést.

Ragby je velice starý sport, vznikl v 19. století. A překvapivě už od počátku u toho byly ženy. Ale vždy jen okrajově a téměř na zapřenou. Úřady a velká část veřejnosti totiž ragbistkám vůbec nefandila, často je i pronásledovala, protože považovala ženské ragby za škodlivé. Exhibiční zápasy se tak hrály bez diváků.

V průběhu 20. století se situace lepšila, ale jen pomalu, po krůčcích. První mistrovství světa v ženském ragby se tak konalo ve Walesu až v roce 1991. A teprve až v roce 1998 ho pod svá křídla vzala Mezinárodní ragbyová unie, která dříve ženám házela klacky pod nohy. Od přelomu tisíciletí se ženské ragby prudce rozvíjí, po celém světě přibývají kluby, roste počet hráček, které zápolí se šišatým míčem.

Olympiáda

Zlatý věk přichází nyní. Ragby, a to včetně žen, se dostalo se svou menší „sedmičkovou“ variantou do programu olympijských her, které se budou konat za rok v Rio de Janeiru, sport se tak dostane do širokého povědomí sportovní veřejnosti.

„Teď prožíváme boom,“ říká manažer ženské reprezentace Martin Charvát. Za poslední tři roky se počet klubů zdvojnásobil. Ženské ragby je ale stále malý sport, který stojí na začátku. V Česku hraje aktivně zhruba 300 hráček, v soutěžích se objevuje 18 týmů. „Jezdíme na mistrovství Evropy a máme slušné výsledky,“ pochvaluje si Charvát.

České ženy patří ve střední Evropě k nejlepším a i když se na olympiádu v Riu nekvalifikovaly, mají k postupu na hry mnohem blíž, než čeští ragbisté, kteří se potýkají s daleko větší konkurencí a soupeři například z Francie či Anglie, kteří jsou profesionálové. A mistrovství světa ragbistů je po světovém šampionátu ve fotbale a letních olympijských hrách třetí nejsledovanější sportovní akcí světa.

Mlýn. Jde o to přetlačit druhou stranu a získat míč.

Jak nejlépe složit protihráčku? Obejmout ji rukama, sjet na nohy a leží.

„Ráda bych se na olympijské hry podívala, doufám, že budu hrát tak dlouho, abych si tam mohla zahrát,“ přeje si Samková.

Po práci na ragby

Ženské ragby funguje na amatérské úrovni. Hráčky si vše platí ze svého, trénují po práci nebo po studiu. „Je to tak půl na půl,“ odhaduje počty studentek a pracujících Samková. Sama přes den sedí v kanceláři, pracuje ve velkoobchodu s elektronikou. „A večer se jdu na trénink vybít,“ usmívá se.

Velká, drsná, svalnatá, tvář samý monokl, vyražené zuby... Tak si zhusta lidé představují ragbistky. Ve skutečnosti to tak není: po ragbyovém hřišti se prohánějí ženy a dívky všech typů a tvarů, většina má ale atletickou postavu, vždyť je ragby také velmi běhavý sport. Zuby mají všechny, však také nosí chrániče. A monokl na udýchaných tvářích uvidíte jen výjimečně.

Ragby se snaží s předsudky ve společnosti bojovat, ale je to chůze hlubokým bahnem. „Přitom je to sport pro všechny, uplatní se v něm každý, každý si najde svou roli v týmu,“ přesvědčuje Charvát. „V zahraničí se hraje hodně na školách, protože ho může celá třída. Stmeluje kolektiv, je to společenský sport.“

Sport, kde se pořád perou?

V Česku vznikla iniciativa Sport bez předsudků, ragbisté chodí do škol a ukazují dětem, že se nemají čeho bát. „Kolega děti nadchne, jdou domů s přihláškami do klubů, ale holčička se nakonec nepřihlásí žádná. Všem to doma rodiče zakážou,“ popisuje reprezentační manažer. Pak optimisticky dodává: „Ale lepší se to, dětí přibývá.“

Když někomu jako žena oznámíte, že hrajete ragby, tak si ten dotyčný klepe na čelo. „Reakce jsou děsivé. Vždyť to je ten sport, jak se tam perou! A je to hrozně nebezpečné!“ popisuje klasickou scénu Květa Kottková, hráčka pražské Slavie.

Její příběh ilustruje kouzlo, jaké v sobě nese rozvíjející se mladý sport. Připomíná pionýrské začátky ze starých dob. Kde začít? Třeba tím, že paní Květě bude v dubnu už 43 let, patří do reprezentačního kádru v „patnáctkovém“ ragby (klasická varianta, kdy má tým na hřišti 15 hráček, v „olympijském“ rychlém ragby je hráček 7 – pozn. red.), s manželem vychovává čtyři syny a k ragby se dostala ve 37 letech. „Před tím jsem žádný sport nedělala. Byla jsem dost kopyto,“ směje se dobře naladěná žena.

Jak se k ragby dostala? „Jeden ze synů hraje hokej. Manžel rozhodl, že by potřeboval víc otlouct, že ho přihlásíme na ragby. A když viděl, že tam trénují i holky, tak přihlásil i mě. A dnes je celý nešťastný,“ povídá Kottková pobaveně.

„K ragby se dostanete buď tak, že ho máte v rodině, nebo náhodou,“ souhlasí Samková. Sama v pětadvaceti letech klikla na odkaz na sociální síti, a když jí odepsala budoucí spoluhráčka, vydala se na první trénink. „A už jsem tam zůstala.“

Rozhodčímu se říká Pane...

Když mají ragbisté vypočítat přednosti svého sportu, mluví o soudržnosti, týmovém duchu, kamarádství, férovosti, líčí, že rozhodčímu se říká na hřišti „Pane“, že je respektovanou autoritou, že fanoušci ragby se spolu neperou...

Pozor, letí míč!

Uteče? Obrana má jasný úkol: hráčku s balonem musí zastavit.

A hodněkrát narazíte na bonmot dramatika a spisovatele Oscara Wildea. „Fotbal je hra gentlemanů hraná barbary. Ragby je hra barbarů hraná gentlemany.“ Když pozorujete fotbalové hvězdy, jak simulují a nadávají sudímu, musíte dát ragbistům chtě nechtě za pravdu.

„Co mě na ragby baví? Určitě výborný kolektiv. Psychicky jsem omládla, cítím se jako by mi bylo pětadvacet,“ líčí ragbyová máma Kottková.

Ragbistky se oproti mužům vyznačují i tím, že si někdy neodpustí barevné doplňky. Ať už jde o barvu účesů nebo namalované nehty. Pestrobarevné podkolenky parádně vyniknou při přetlačované zvané mlýn.

„Je to styl života. Máme tu kamarády, podporujeme se,“ říká trenér Albrecht. A pak tajemně nadhodí. „Ragby je o třetím poločase. O tom už jste slyšel, ne?“

Pardon? Třetí poločas? To je nějaký nesmysl, ne?

„Kvůli tomu to děláme,“ usmívá se trenér. „Po zápase jdeme na pivo nebo na večeři, i se soupeřem, všechno probereme. To je důležité.“

Ragbisté také unisono tvrdí, že jejich sport není nebezpečný. Tvrdý, to ano, ale ne záludný. Ale když přijde řeč na zranění, sypou z rukávu jednu historku za druhou. V hlavní roli v nich vystupují boule, oděrky a vymknuté klouby.

„Když jsem začínala, tak jsem byla jedna velká modřina,“ vypráví Kottková. „A hned v mém prvním zápase mi prošlápli lýtkovou kost. Myslela jsem, že moje ragbyová kariéra skončila. Ale po půl roce mi trenér poslal sms, kde jsem. Viděla jsem, že o mě stojí, tak jsem se vrátila,“ vzpomíná.

„Když začne sezona, tak jsem furt na chirurgii. Říkám jim, že potřebuju o víkendu hrát. A když jsem tam delší dobu nebyla, tak se divili, co se mnou bylo,“ povídá Samková. „A trpím na nohy, vyhodím si kotník raz dva.“

„Jde o ten první úraz, užijí si ho, poučí se,“ glosuje téma s nadhledem trenér Albrecht. „Nováček tam vletí po hlavě, zkušenější hráči jsou chytřejší.“

Tělo se prý časem obouchá. „Vypadá to, že to bolí, ale všechno se trénuje, narážení, skládání, jak spadnout, člověk je na to zvyklý,“ říká Samková.

Nejlepší česká ragbistka Věra Samková (vlevo) uniká Květě Kottkové ze Slavie.

Rychlost, tvrdost, chytrost

Nejtěžší na ragby je podle ní něco jiného. Naučit se bleskově vymyslet, jak obelstít obranu. V tom se skrývá tajemství k úspěchu. „Pro někoho je nejtěžší už jen chytit balon, pro jiného přihrát, ale nejdůležitější je přemýšlení, kde má kdo stát, co člověk udělá, když má míč.“

V ragby můžete šišatý míč buď nakopnout dopředu, nebo přihrát hodem, ale jen dozadu. Proto ragbisté útočí v řadě a přihrávají si mezi sebou jakoby do strany. „Nejtěžší je ženský naučit myslet jinak,“ souhlasí trenér Albrecht. „Musíte skloubit rychlost, tvrdost a chytrou myšlenku.“

Když se to podaří, tak si užijete parádní zážitek. To když utíkáte celé soupeřově obraně a položíte míč do brankoviště. „To je na tom to nejlepší. Ale také se občas stane, že doběhnete do brankoviště, vypadne vám balon na špatnou stranu a máte smůlu,“ podotýká Samková.

Ženské ragby je v Česku i ve světě na vzestupu. Má výhodu i v tom, že je to jednoduchý sport, dostupný – potřebujete jen travnaté hřiště (těch fotbalových je v Česku spousta) a míč. Ale možná je to i tím, že podle reprezentačního manažera Charváta ragby jako jediný sport počítá s nekonečnem, protože branky ve tvaru písmene H nejsou nahoře nijak ukončeny, tedy tyče jsou pomyslně prodlouženy až do nebe...

„Ukecat lidi na ragby není jednoduchý. Ale chtěla bych všem říct, že to není jen o těch modřinách,“ říká na závěr Kottková.

Patnáctkové ragby zblízka Tereza Braunová Eva Atcheson Káča Vosková Alena Burdová Jsme na hřišti v Přelouči, kde se v sobotu hrálo poslední kolo „patnáctkové ligy.“ Proti sobě stojí dva složené týmy. Jakmile se hráčce podaří soupeřku povalit na zem, sesypávají se na ně ostatní, až se na trávníku utvoří klubko zamotaných nohou, rukou a těl. Když k jednomu takovému chumlu přiběhne jedna z hráček, zařve: „Položte ji sakra, nečumte na ni!“ Po jednom souboji o balon zůstávají dvě hráčky soupeřících týmů ležet na zemi – jedna na zádech, druhá na břiše. Ještě než se zapojí do hry, dávají si polibek na usmířenou. Z ochozu od diváků se ovšem ozývají ostré pobídky: „Nenechte ji stát! Skočte po ní! Ježíš, sundejte ji!“ U malých kluků, kteří v Přelouči sloužili jako postranní rozhodčí, hráčky vzbuzují respekt. „Ty vole, viděls to?“ žasne chlapec, když jedna ragbistka chňapla v zápalu boje po protihráčce, až to plesklo. „Dneska to bylo těžký,“ uleví si dívka s dlouhými vlnitými vlasy, když po hodině a půl tvrdé hry sedí na lavičce před klubovnou ragbyového týmu v Přelouči. Ostatní hráčky si ji před chvílí dobíraly, že se na ní – na rozdíl od jiných hráček s krvavými a potlučenými koleny – zápas nepodepsal. „Mě se prostě modřiny nedělají,“ opáčí. „Jiných se jen dotkneš a už mají takovýho modráka, a já dostanu kopanec, ale mám jen takhle malou modřinku,“ ukazuje prsty stočenými do kolečka. Vladan Šír