Skvělé! Při poslední štafetě na tu medaili nakonec dosáhly! Před Gabrielou se sluší smeknout všechny klobouky, co jich Tonak ročně vyrobí. (Pan majitel je bývalý velký sportovec a fanda běhu na lyžích, jistě s tím souhlasí.) Takhle vypadá šampión(ka).

U Lucie Charvátové je strašná škoda, že na ni loni naložili odpovědnost za výsledky týmu úřadujících držitelek křišťálového glóbu za štafetu v době, kdy jí to ještě nestřílelo, a tím jí způsobili psychický blok, ye kterého nemůže ven. Pořád myslím, že zkusit pár sezení s paní doktorkou Sládečkovou by mohlo pomoci, a určitě neuškodí.

Horší je Veronika Vítková, to je mnohem těžší případ. Ona v sobě nosí nějaký trvalý pocit křivdy a zneuznání- nejdříve možná kvůli nepřízni osudu, která zhatila obrovský talent (meningitida, pak kvůli lepším výsledkům a větší mediální přízni Gábi (už od Soči je zjevné, jak těžko to kouše), pak asi i kvůli odvelení Marka Lejska k B týmu. Zahlodaný pocit ukřivděnosti se těžko likviduje. Těžko říci, jestli

(pokr.) ji znovu biatlon začne bavit. Možná by bylo pomohlo odjezdit celou sezonu s Lejskem v IBU Cupu (a trénovat s jeho mužským týmem), ale po bitvě je každý generálem. To mohla být strategie pro současnou sezonu, ne pro příští (OH). Tady se mj. znovu ukazuje výhoda, kterou má Gabriela Koukalová ve své rodině, zejména u maminky (olympijské medailistky, která ale brzy založila rodinu-měla nevlastní sestru Gábi): vrcholový sport je strašná řehole, fyzická i psychická. Vyhořet a chtít z něho pryč je snadné a přirozené. Nabízí ale spoustu úžasných, unikátních zážitků, které jsou jako droga - a které už další život po aktivní kariéře skoro žádné bývalé světové sportovní hvězdě nenabídne. Většina hvězd zjistí rychle, že jim to chybí, ale ve většině sportů už se po odchodu nedá vrátit. Přitom život po aktivní kariéře je xkrát delší než éra sportovní řehole. Paní Soukalová-Svobodová-Sekajová to dobře ví, Gábi to vědomí dokázala předat a Gábi si to v době svých vyhoření dokázala připomenout.