Dana Zátopková vzpomíná na triumfy z Helsinek

"Na tak úspěšné věci, protože se nám povedl takový hattrick, vzpomínám ráda. Pro mě a Emila to byl ale dramatický začátek, protože se do toho zamíchala politika. Měli jsme kamaráda v Dukle, který byl velmi nadaný běžec na střední tratě a jmenoval se Standa Jungwirth. Mladý a pracovitý kluk, jenž měl ovšem jeden kádrový šrám, neboť jeho tatínek byl zavřený za nějaké politické delikty. Už rok dopředu se začalo špitat, že do Helsinek neodjede a jeho místo bude volné. Ale Emil řekl, že je nadaný a byla by škoda, kdyby se nezúčastnil. A jestli se tak stane, tak si stál za tím, že neodcestuje ani on. Standovi řekl, aby si přečetl povinnou četbu pro reprezentanty, to byla taková vyhláška, a obsah aby přednesl na kádrovém oddělení. Tak jsme se připravovali všichni.

Když už jsme časně ráno odjížděli do Helsinek na letiště, tak Emil zjistil, že Standa ani v jednom letadle není a chyběl na soupisce. Rozhodl se, že také nejede. My jsme však do Helsinek odletěli a Standa s Emilem zůstali v Praze. To bylo pro nás všechny hodně smutné, protože jsme věděli, že Emil je jeden z nejlepších závodníků na desítku.

Ale nakonec to dopadlo šťastně. Emila zavolali na ministerstvo a s kyselým ksichtem mu dali letenku pro něj i Jungwirtha. Za tři dny pak přijeli za námi do Helsinek.

Ostatní olympionici bydleli blíže městu, my ze socialistických států byli ubytovaní na kraji Helsinek. Byla tam krásná krajina a všude kolem lesy. A když se tam oba objevili, jásali jsme.

Olympiáda skončila úplně výtečně, protože Emil desítku vyhrál suverénně a pak následovala trať na pět kilometrů. V ní už si nebyl tak jistý, protože proti němu stálo plno mladých vlčáků, jak on říkal. Měla jsem mít oštěp přesně v ten samý čas, jako on měl pětku, a hned jsem si říkala, že to bude nervák. Lidé budou řvát a já se budu pořád dívat, jak na tom Emil je a nebudu mít čas se soustředit na svoji disciplínu. Byla jsem tam vedlejší osobou, neboť Emil zářil tak silně, že jsem nebyla vůbec vidět, takže si málokdo všiml, že Emil má manželku, která háže oštěpem. I když jsem v té době už nebyla úplně špatná, ve světových tabulkách mi patřilo čtvrté místo. Mé tajné přání bylo, abych Ruskám urvala alespoň bronzovou medaili, protože jsem věděla, že na víc asi nemám. Nakonec to vyšlo ještě líp.

"Emil si připisoval zásluhy i na mém vítězství"

Program se zdržel kvůli světovému rekordu v kladivu, takže odsunuli oštěp žen na pozdější dobu. Doházelo se kladivo a byla na řadě pětka a já si zalezla do šatny, abych se nerozrušovala. Jenom jsem poslouchala, jestli podle řevu poznám, když Emil vyhraje nebo ne. Nakonec jsem to nepoznala, až vše utichlo, tak jsem vylezla a na chodbě potkala sovětského trenéra. Zeptala jsme se ho, kdo vyhrál, a on se zahleděl, jako když jsem spadla z nebe, protože nedovedl pochopit, že já, Emilova žena, jsem se nešla podívat. Pak jsem uslyšela naší hymnu a nás už volali na start.

Ve dveřích jsme se pak s Emilem potkala a řekla mu, že je to jeho vítězství úžasné. Půjčila jsem si od něj tu medaili pro štěstí a dala si ji do tašky. Měla jsem strašně velkou radost, že to tak dopadlo.

Můj první hod pak skončil za hranicí padesáti metrů, z čehož byl olympijský rekord. I já jsem vyhrála zlatou medaili. Až teprve tehdy si lidé všimli, že jsem také ženou Emila Zátopka.

Československou hymnu už pak znali nazpaměť, navíc si ji poslechli ještě jednou, když Emil vyhrál maraton. To byl opravdu krásný hattrick, který se nám povedl. Nikdy nezapomenu, jak na mě hleděl po mém vítězství. Řekl, že je fajn, že jsem vyhrála a chtěl, abych mu jeho medaili vrátila, když už jsem měla svoji. Dodal, že i na té mé má zásluhy, prý mě hnala radost z jeho vítězství na pětce. To ale neměl dělat, chtiví novináři se toho totiž samozřejmě chytli a hned začali rozšiřovat, že jsem vyhrála závistí.

Bylo to ale úžasné a my jsme byli velice šťastní. Dlouho jsme vůbec nemohli věřit tomu, co se stalo."