Jaké to je, závodit na šestých paralympijských hrách?
Docela prima. Abych se přiznal, už jsem s tím moc nepočítal. Hlavně proto, že jsem si před třemi lety poranil koleno a začal jsem mít potíže se sháněním sponzorů, takže jsem pak dva roky nezávodil a ani moc netrénoval. Ale loni jsem se do toho zase pustil, jenže v lednu jsem si koleno poranil znovu, při tréninku, a už to zase nevypadalo. Vždyť tady ani nebylo kde pořádně trénovat, nebyl sníh. Však mě při slalomu koleno pěkně bolelo.
Takže vás nominace překvapila?
To ne, vyjel jsem si ji, byla zasloužená. Znovu se mi povedlo sehnat sponzory a loni hned zkraje zimy se mi dařilo na závodech v Rakousku. Dvakrát jsem tam skončil třetí, ve slalomu i obřím slalomu, v závodě Evropského poháru hendikepovaných jsem pak ve slalomu skončil taky třetí. To bylo hlavní pro nominaci.
Překvapilo vás něco v Soči?
Ani ne, protože jsem věděl, do čeho jedu. Pokud jde o lyžování, věděl jsem, že to bude mimořádně náročné. Jednak velkým sklonem kopce, ale i sněhem, který je měkký a rozbředlý, trať je dost rozbitá.
A pokud jde i mimosportovní prostředí?
Jestli máte na mysli hrozbu války, o které se dost mluvilo, tak to bylo poslední, čeho jsem se obával. Věřil jsem, že lidi jsou snad aspoň trochu rozumní. Větší strach jsem měl ze svého kolena.
Stanislav Loska na paralympiádě v Soči
A co bezpečnostní opatření?
Taková jsem při paralympiádách ještě nezažil. Vojáků je tady jako smetí, při cestě z vesnice na svah, což autem není ani půl hodiny, vidíte i množství stanovišť, kde jsou po zuby ozbrojení vojáci. Policisty jsme snad ani neviděli. Bezpečnostní opatření spočívají také v tom, že při výjezdu z vesnice vám přelepí dveře a okna automobilu páskami, vystoupit smíte až v lyžařském areálu. A vládne tady prohibice až hrůza, větší než ve skandinávských zemích. Do vesnice nepropašujete ani třetinku piva, natož basičku. Oni Rusové asi vědí, proč - zřejmě mají strach, aby se jejich vojáci s námi neožrali. (směje se)
Jaká je strava ve vesnici?
Mohla by být pestřejší, na předchozích paralympiádách byla mnohem lepší, ale dá se to přežít. Organizace ale funguje dobře.
V Soči reprezentují Česko kromě sledge hokejistů tři alpští lyžaři a jeden snowboardista - není to málo?
Nejspíš to bude nedostatkem dobrých výsledků. To podle mne souvisí s tím, jak se u nás sport hendikepovaných podporuje. Pokud jde o mne, musím zopakovat, že nebýt sponzorů, nejspíš bych se na svoji šestou paralympiádu nedostal.
Na vaší první paralympiádě jste byl v Lillehammeru v roce 1994, kde jste získal bronz ve slalomu. Vaše sportovní dlouhověkost je obdivuhodná, ale někoho přece jen zarazí vaše nynější "až" 21. místo ve slalomu...
Vzhledem k bolavému kolenu jsem jel v rámci svých možností, jsem rád, že jsem dokončil, což se povedlo 42 závodníkům z osmapadesáti. A nezapomeňte, že svou roli hraje někdy málo pochopitelné slučování kategorií. Před dvaceti lety v Lillehammeru nás závodila stovka, ale všichni jsme byli podobně postižení, teď už s námi závodili i lyžaři s podkolenní a nadkolenní amputací. Výsledky se sice počítají podle koeficientů, ale vždycky je nějaká skupina zvýhodněná. Proto nás bylo tak málo - spousta lidí z různých zemí přestala mít zájem, považujeme to za nespravedlivé.
V sobotu je na pořadu obří slalom a vy jste mezi přihlášenými. Pojedete?
Zvažuju to, protože koleno bolí. V obřím slalomu je při tomto hendikepu příliš velké riziko ještě většího zranění. A taky chci jít ve středu do práce.
Je vám pětačtyřicet, ale až se uzdravíte, budete počítat s další paralympiádou, vaší sedmou. Je to tak?
Asi vás zklamu, ale na 99 procent se závodním lyžováním skončím. A nejen proto, že jsem tady byl v závodním poli nejstarší. Mám rodinu, čtyři děti, i když hlavními důvody jsou spíše finance a zdraví. Až nakonec i věk.
