Jágr pojede na Světový pohár, myslí si v zámoří. Pavelec prý bude mít smůlu |
Velká škoda, že skrz psaný text nejde kromě významu slov přenést i to, s jakou energií a zápalem byla vyřčena. Ten rozměr je nepřenosný a zvlášť toho litujete po hodinovém rozhovoru s Václavem Prospalem. Z jeho řeči, té mluvené, i řeči těla, na kterou tolik dá, srší vášeň i nadšení a vy najednou chápete, proč z trenéra, který na Floridě vede „jen“ 15leté kluky, udělal kouč Josef Jandač pro zářijový Světový pohár svého asistenta.
„Naše debaty o hokeji jsou na hodiny,“ přiznává Prospal.
A když při rozhovoru párkrát bouchne do stolu, až se osazenstvo kavárny v Tampě otočí, co že tu sedí za podivné cizince, pochopíte rovněž, že právě on je tím pravým, kdo může dnešní generaci kázat o „srdci a koulích“.
Už máte sestavu pro Světový pohár hotovou?
Mám.
Kdo tedy bude v první lajně?
Nejsem v pozici, abych něco prozrazoval. Ale Pepa (Jandač) ji ode mě má a co vím, tak jsme se shodli.
Nedivím se, i on říkal, že neskládáte tým Kanady či Ameriky. Že výběr Čechů je hodně omezený.
Bohužel jsme se dnes dostali do takové situace, kdy nemáme tak široký výběr, abychom byli schopni dát v NHL dohromady dva tři týmy. Ta doba pominula a dnes tady toho moc není. Takže se bude muset pečlivě uvážit, kdo v týmu má být. Nejde jen o hvězdy, ale o to, aby každý měl a znal svou roli. Nesmíme minout, splést se v hráčích. Chceme dosáhnout na co nejlepší výsledek.
  |
Obecně: Je největší problém v obraně, jak řekl Jaromír Jágr?
Jarda je v pozici, kdy to říkat může. Je to náš nejlepší hokejista, co kdy byl, a takový se už těžko narodí. Když se dnes podívám na hráče v NHL, na jejich postavení v klubech, v útočnících máme mnohem širší výběr než u beků. Tam nás tlačí bota a zvlášť u útočných beků. Chybí nám druhý Židla (Židlický), kterému by bylo 25 let. Někdo, kdo by rozjížděl útoky jako svého času Tomáš Kaberle v Torontu.
Zato u brankářů je jasno, ne?
Když se někdo podívá na statistiky, jakékoliv zprávy z NHL, tak se tu jeví jeden skvělý brankář. A já jsem rád, že je to Čech. Ten kluk se mi líbí dost dlouho, líbí se mi, jak je soutěživý. Zkrátka Petr Mrázek chytá fantasticky a má velkou šanci být jednička, ale jsou tu i další brankáři, kteří zažívají skvělou sezonu. Ale Josef je hlavní postava na střídačce, on bude rozhodovat. I on však hodně spoléhá na tým, vyslechne si názory. Takže mám spíš strach, abych do toho nemluvil až moc. Protože naše telefony o hokeji jsou na hodiny a Pepa ví, jak jsem do něj zapálený. I proto jsem šťastný za příležitost u reprezentace.
Radek Dvořák, váš kamarád a spoluhráč, mi říkal, že kus trenéra byl ve vás odjakživa.
Opravdu? Je to jeden z mých velkých přátel a jsem rád, že to řekl. Čerpám z toho, co jsem zažil, jak se trenéři chovali ke mně, a čerpám z koučů, pod kterými jsem se změnil jako člověk. Jako hokejista i člověk jsem udělal spoustu chyb, a tak se dneska snažím svým klukům z hokeje vyprávět, aby se chyb vyvarovali. Jsem na začátku trenérské cesty a teď mi Josef Jandač dal možnost vrátit se k tomu nejlepšímu hokeji, který jsem zažil. I proto jsem o nabídce přemýšlel dvě hodiny, pak jsem mu zavolal zpět a řekl: Beru to! Pepovi se nedalo říct ne.
Potvrzeno: V realizačním týmu pro Světový pohár jsou Prospal, Ručinský i Fischer |
Jak to?
Přicházím, abych pomohl českému hokeji, abychom udělali skvělý výsledek. A pro mě osobně to bude velká zkušenost, protože dneska trénuji 15leté kluky a řeším, jestli je rodiče přivezou na trénink. Tam budou nejlepší hráči na světě. Tady si všechno dělám sám, tam budu jedním ze skvělé party. Hokej je kromě rodiny celý můj život. A vrátit se na takovou akci v takové pozici? Musím se štípat, že se mi to nezdá.
Opakujete, že chcete na Světovém poháru udělat velký výsledek, jenže nejsme moc optimističtí? Není dnešní realita českého hokeje jinde?
Realita je jedna věc, ale vy musíte mít nějaký cíl. A nemůžete snít nízko. Je to turnaj a my s Kanadou, Amerikou nebudeme hrát 82 zápasů, sérii play-off. Soupeři jsou těžcí, ale kdybych nevěřil, tak by to lidé v novinách poznali. Jasně, je to sport, nemluvíme o životě a smrti. Ale jdeme tam hrát hokej a bylo by krásné vrátit Česko na místa, kam patří. Jistě, není rok 2000 a nemáme na to hráče, ale postavíme dobré mužstvo, které se semkne. Navíc bude podpořené vynikajícím brankářem, v týmu se obětuje jeden pro druhého... Zázraky se dějí, tak proč by se nemohl stát v září v Torontu. Když řeknu, že nemáme šanci, tak můžu zůstat tady v Tampě a koukat na Světový pohár v televizi. Nedovolím si říct, že vyhrajeme, ale neřeknu, že se jedeme jen zúčastnit.
Teď už je mi jasné, že vás hokej skutečně pohlcuje.
Maximálně. Vedu tréninky, jsme na ledě i šestkrát týdně, máme spoustu zápasů. Nikdy nejdu na trénink, aniž bych měl plán, nakreslená cvičení. Propadl jsem tomu po třicítce, když náš syn Vinny začal hrát hokej. Někdy se mi na to nekoukalo hezky, když přišel trenér a neměl plán. Hrozně mi to vadilo.
Tak jste to vzal sám?
Hrál jsem za Rangers, zranil si koleno a promeškal přes 50 zápasů. Byl jsem tak na každém tréninku syna, chtěl jim pomoct, poradit a pohltilo mě to. Sice jsem pár měsíců působil u Rangers jako skaut, ale to mě totálně nebavilo. Chodil jsem domů otrávený z toho, jak někteří hráči hráli. Když jsem se podíval na mluvu jejich těla, štvalo mě to.
Skromný hrdina Neuvirth: ‚Že jsem udělal zákrok roku? Prostě mi to nějak vyšlo‘ |
Až tolik se dá poznat?
Mluva těla dělá strašně moc, ať je to jakýkoliv člověk. Poznáte, co v sobě má, kolik čemu dává. I tady jsou hráči, kteří tam jen jezdí, aby se řeklo, že hrají NHL a sbírali výplatu. „Body language“ je něco, co mě moc zajímá, protože když třeba jeden z nejlepších hráčů soupeře dává najevo naštvání, víte, že ho máte. I já mám v týmu kluky, jejichž řeč těla je hrozná a já jim říkám, že jestli tohle ještě zopakují, přetáhnu je hokejkou. Ale to souvisí obecně se sportem. Nechci být špatným prorokem, ale zdá se mi, že dnešní generaci chybí vášeň, chtíč, drajv. Chybí jí položit srdce a koule doprostřed kabiny a jít na led, kde necháte všechno pro mužstvo. To u mládežnických reprezentací nevidím. Není to jen problém Česka. Já trénuji patnáctileté kluky a pět šest bych vyměnil. Jenže podívejte se na Česko a USA. Těch je dvacetkrát víc, a tak vždycky najdou hráče, ze kterých mohou brousit diamant.
Čím to, že vy jste ty „koule“ měli?
Je to dobou i námi rodiči. Pro děti chceme to nejlepší, dáváme jim to nejlepší a ony pak mnohokrát nemají touhu se prosadit. To pro moji generaci, pro ty před námi byl vrchol dostat se do české ligy a mým hnacím motorem bylo dostat se do áčka Budějovic. O reprezentaci jsem snil a o NHL jsem do patnácti neměl ani páru. Nevěřím, že jsou v Česku špatní trenéři, že se špatně trénuje mládež. Ale něco nám chybí. A to je to srdce. Když si vezmu osmnáctiletého Čecha a osmnáctiletého Američana, tak Čech ho trumfne v myšlení, technice. Ale aby udělal něco navíc pro mužstvo, aby si nechal dát před bránou do držky nebo zblokoval střelu? V tom je lepší Američan.
Hvězda hokejistů Českých Budějovic Václav Prospal
Takže největší problém českého hokeje zní...
... že nám schází srdce a koule. Mně srdce pomohlo dostat se z Čech, protože mě Budějovice nechtěly, dostal jsem smlouvu na dva a půl tisíce, a když jsem chodil do práce jako číšník, měl jsem totéž za víkend. Ale já díky tomu srdci našel v sobě zápal a chtěl jsem lidem ukázat, že se ve mně mýlili, když tvrdili, že jsem špatný bruslař. Takže opakuji, největší problém je, že nám chybí srdce. My hrajeme na vyčuranou jako v roce 2000, kdy jsme byli na výši. Když se podíváte na letošní šampionát dvacítek, tak ve čtvrtfinále to nebyl s Američany rozdíl třídy, ale tří. Přitom jsme hráli vyrovnaně s Rusy i Finy, kteří postoupili do finále. A proč? Zdálo se mi, že jsme se zalekli a prohrávali jsme 0:1, než jsme vyšli z kabiny. Zápas se může prohrát, ale když ho ztratíte po boji, necháte tam srdce, nikdo vám neřekne půl slova.
Říkám si: Vy i mnozí další z vaší generace jste museli na cestě vzhůru překonávat překážky. Jenže jaké má dnes 17letý hokejista, když má juniorská extraliga 18 týmů? Starší dorost dokonce 24. Trenéři berou téměř každého, protože stačí být průměrný a nemusíte mít strach o místo.
A to tu extraligu juniorů ještě uzavřeli. Proč nehrát o sestup? Zápasy, ve kterých o něco jde? Je to můj názor a lidé, kteří tu ligu mají na starosti, se mnou nemusí souhlasit a já neznám všechny aspekty. Ale když se na to podívám jako bývalý hráč, tak jestli chceme vychovávat hokejisty, musíme od mladšího dorostu hrát zápasy a turnaje, při kterých o něco jde. A těch zápasů musí být přes padesát i víc. Když se podíváte třeba na Dominika Simona, tak ten přišel z extraligy, Pittsburgh ho šoupne na farmu, aby se obehrál. Hraje fantasticky, ale přijde únor a on začne šlapat vodu, protože na takový zápřah není zvyklý. To byl i můj největší problém.
Vážně?
Já najednou místo 40 zápasů hrál 80, což moje tělo nechápalo. Ale byl ve mně chtíč, a tak jsem vydržel tři a půl roku na farmě. Dnes jsem nadšený z příběhů kluků, jako je Nestrašil, Mrázek či Šustr, kteří se do NHL probili a nezabalili to. Protože je tu řada hráčů, která se sebrala a utekla do KHL. To mi vadí. Někdy, když se dostanete na dno, tak se ukáže charakter člověka, jestli chce hrát nejlepší soutěž na světě.
Na druhou stranu je právo hráče říct: Jdu si vydělat do Ruska.
Ano. Ale pak nechci číst stížnosti, že jim klub nedal šanci. Proč jim ji nedal? Protože hráč nedělal nic navíc, nebyl lídr na farmě, kde měl být. Tak proč by ho brali, když takových mohou mít plnou šatnu. Zase jsme u srdce a hlavy, protože vždy máte v sobě dva hlasy. Jeden říká: Zaber, makej. A ten druhý: Kašli na to, támhle máš své jisté. A tak hráč, který převyšuje českou ligu, se sem přijde porvat o šanci a po půl roce to zabalí. Roli v tom hraje rodina, agent, co mu kdo radí. A pak je důležitá osobnost člověka. Právě Simon teď mohl mít své jisté v Plzni, ale on tady dře. A to je mu ke cti. Stejně jako Noskovi v Detroitu.
Vaše rada tedy zní?
Že talent bez tvrdé práce neznamená nic. A že musíte mít v sobě vášeň. Taky jsem odehrál spoustu špatných zápasů, ale vždy jsem v sobě našel sílu, abych se ráno podíval do zrcadla a řekl: Dneska tomu dám tisíc procent! A to jsou věci, co mi teď chybí. Ani já nebyl svatoušek a odporoval trenérům, ale dnes na hráče trenér zakřičí, on jde domů a řekne tatínkovi, že je trenér blbec, ať mu domluví. Místo toho, aby se oklepal a ukázal kouči, jaká je osobnost.
