Jenže tohle se v Londýně opravdu děje. Zažil jsem to několikrát.
Lidé tady děkují za každou malichernost, nestydí se nahlas pozdravit. A nikomu to nepřijde "blbý".
Když jsem takového řidiče zažil během prvního dne poprvé, vysvětloval jsem si to sborově naučeným vítáním olympijských hostů.
Zápisník z Londýna |
Ovšem naposledy mě odrovnal asi 150 kilový chlapík za volantem, jenž po dvou stanicích zastavil svůj double decker, vystoupil z kabinky a svým čtyřem cestujícím přednesl: "Nespěcháte nikam? Doufám, že jedete jen domů. Omlouvám se, nabral jsem pár minut zpoždění."
Nemohu se zbavit dumání, jestli je ta dobrosrdečnost nahraná, nebo ji Britové zkrátka mají v krvi. Ne, neznám jejich národ, avšak většina z nich je během her milá a vstřícná.
Když jsem se ptal místních přistěhovalců, zda je to normální, vyšlo mi z toho, že asi jak kde – záleží prý i na úrovni čtvrti.
Kamarádka žijící v Londýně mi vyprávěla, jak každé ráno po příchodu do práce na plný "office" nahlas pozdraví. A každý – nadřízený, podřízený – jí nahlas i odpoví.
Při tomhle psaní se pousměji nad vzpomínkou o příchodech v naší redakci. Ještě rozespalí otráveně procekneme z povinnosti "čau", a zareagujeli aspoň polovina stejně naladěných kolegů, je to někdy hodně.
Pokud prý něco prožíváte každý den, brzy si na to zvyknete.
Až se, kamarádi, vrátím, pozdravím vás slovy: "Ahoj, jak se máte?"
Šoférům tu už při výstupu běžně "thank you" říkám.