"Všichni okolo teď říkají, že jsem na tom psychicky i fyzicky mnohem lépe než předtím," řekl Holík novinářům u příležitosti vyhlášení cen fair play, kde obdržel hlavní cenu za svůj celoživotní postoj.
"Každopádně je to lepší, než když jsem rok a půl marodil a pořád mi tu nohu ošetřovali, až se nakonec paní doktorka rozhodla, že mi ji musí do tří dnů vzít, jinak tady za týden nebudu," uvedl devětašedesátiletý Holík.
Proslulý bouřlivák dal vzápětí důkaz o větší duševní pohodě, byť větou s nádechem černého humoru. "Cítím se dobře, ale vždycky večer přemýšlím, jestli se ráno ještě probudím v těch sedmdesáti," smál se Holík.
Obětovat část nohy od kolena dolů se rozhodl velmi rychle. "Chtěl jsem tu být dál kvůli vnoučatům," prozradil hlavní motivaci Holík.
"Vždycky jsem byl psychicky i fyzicky silný"
"Byl jsem vždycky psychicky i fyzicky hodně silný. Když jsem si řekl, že zhubnu deset kilo, tak jsem zhubl deset kilo. Nikdy jsem nepil, nikdy jsem nekouřil, cítím v sobě v tomhle určitou sílu," řekl mistr světa z roku 1972 a později i úspěšný trenér, jenž dovedl juniory ke světovým titulům v letech 2000 a 2001.
Po ztrátě končetiny se musel vyrovnat s návratem do všedního života. "Pomáhá mi manželka, jsem jen na dvou berlích a jedné noze, takže toho moc nezvládnu," uvedl Holík, kterého v těžkém období často navštěvuje mladší bratr Jiří, rovněž vynikající hokejový reprezentant. "Chodí obden, tak alespoň pokecáme," pochvaloval si.
Výhledově by mohl již brzy dostat povolení používat ortézu. "Mluvil jsem zrovna s Jiřím Ježkem, protože jsem viděl, že s protézou jezdí na kole, tak mi ho sehnali. Ještě minimálně dva měsíce musím počkat, ale pak mu mám zavolat a říkal, že mi sežene tu úplně nejlepší, která u nás je k dostání," pochvaloval si Holík.
Stejně jako jiní lidé s amputovanými končetinami má mnohdy pocity, které míval ještě jako zdravý. "Cítím u té nohy palec, ale i patu. Opravdu jak říkají, že tyhle pocity lidé mívají, tak to mohu potvrdit." Nudu zahání čtením. "Vždy jsem hodně četl a teď je četba velkou náplní mého života. Čtu noviny, časopisy, ale i hodně knížek a čtu o významných osobnostech, jako byli Churchill, Reagan, Thatcherová," přiblížil Holík.
"Hlavně ne žádné počítače, to po mně nechtějte. Umím sotva pustit televizi," dodal s úsměvem. V televizi sleduje i sport, který provázel celý jeho život - hokej. "Mám však radši mládež, česká nebo ruská liga, to mě moc nebere," uvedl Holík.
Titul přeje Brnu kvůli provázanosti s Havlíčkovým Brodem, kde se narodil. "Ale abych vydržel koukat na celý zápas, to ne. Jak jsou nejlepší hráči pryč, už to není takové, jak by to mělo být. Ale chápu, že nejsou peníze a hráči jdou za svým zaměstnáním," dodal.
Jeho televizní vášní ve světě sportu je fotbal na té nejvyšší úrovni. "Na Ligu mistrů a mistrovství světa, to se podívám rád. Real Madrid a Manchester United, to jsou moji miláčkové," uvedl Holík.
I přes současný handicap neváhal s účastí na slavnostním vyhlášení cen fair play. "Je to teď už čtvrtý měsíc a dosud jsem se jen mělo někam dostal, ale sem do Prahy jsem to slíbil, protože si těch lidí, kteří to dostávají, hodně vážím," prohlásil Holík.
Cena ho překvapila. "Ale když se podívám na svůj život, mohu říct, že jsem neudělal žádnou lumpárnu. Čím je člověk starší, tím si takových věcí váží mnohem a mnohem víc. Pomalu bych se rozbrečel, když člověk viděl ty děti, jak si šly pro ocenění," řekl Holík. Sám prý musel postupně dozrát. "Jako hodně mladej jsem chtěl také hodně vyhrát a použil ve hře třeba i nefér zákroky," přiznal.
V duchu fair play se snažil vychovat i své děti Roberta a Andreu, bývalého úspěšného hokejistu a tenistku, a je náležitě pyšný, že se mu to podařilo. "Vše záleží na rodině. Jak nejsou děti vychovávané doma, tak už to potom nejde a lepší to už nebude," myslí si Holík.
