Jak se vám zamlouvá pražský turnaj?
Myslím, že úroveň je velice dobrá. Těším se hlavně na Japonku Kimiko Dateovou, proti které jsem ještě hrála a je jí jedenačtyřicet. A taky na Lucku Šafářovou a ostatní Češky. Náš tenis mi dělá radost, vedle Petry Kvitové a Šafářové máme Benešovou, Hradeckou a další. Jsem šťastná, že to začalo takhle růst. Ještě před sedmi lety jsem si říkala, že se náš ženský tenis vytrácí.
Jste tváří turnaje - co to pro vás obnáší?
Trochu reprezentuju a na Spartě, kde jsem vyrůstala, vyhledávám talenty. S talentovanými dětmi hraju, dvakrát do roka se tady objevím, jsem ve spojení s vedením Sparty. Počítám s tím, že koncem roku přijede několik dětí a budou se mnou trénovat na Floridě.
V únoru jste oslavila kulaté nariozeniny - jak se cítíte?
Už jsem na to zapomněla... Nejhorší bylo, když jsem si to asi týden před tím uvědomila a říkala si - ježíšmarjá, mně už je padesát! Myslím ale, že člověk je tak starý, jak se cítí. Doufám, že na padesát ani nevypadám, ale cítím se dobře a pořád si říkám, že to nic není, že mám vlastně půl života za sebou.
Také máte malé děti, dvojčatům Elisabeth Hany a Marku Vilémovi je deset. Pomáhá vám to?
Ano, věk mých dětí mě omlazuje. Teď v květnu jim bude jedenáct.
Sportujete?
Hraju hodně se svými dětmi tenis, často jsem s nimi na kurtě, věnuju se jim. Těžko říct, jak daleko padlo jablko od stromu, obě děti jsou šikovné, ale člověk nikdy neví. Já bych samozřejmě byla nejšťastnější, kdyby je tenis bavil a dařilo se jim v něm, ale říkat, jestli budou dobré, na to je ještě hodně brzy.
Cítíte, že jsou děti po vás? Třeba pokud jde o zarputilost...?
Myslím, že povahově blíž je ke mně Elinka, je energický typ. Mareček je zase takový kliďas, což je na tenis asi lepší. Ale nechci předbíhat.
Hrajete s dětmi tenis, jste také jejich trenérkou?
Ne, to ne. Na Floridě mají trenéra, chodím se tam dívat a snažím se do toho nezasahovat. Když se mi ale něco nelíbí, jdu za trenérem.
Jdete ho umravnit?
Kdepak, jdu za ním proto, že děti by mě neposlechly. Ony mě prostě neposlechnou! (úsměv) Tak to ale bylo i se mnou. Můj táta (bývalý běžec na 100 metrů Vilém Mandlík, olympionik z Říma 1960 - pozn.) mi při tenisu něco říkal, ale neposlechla jsem ho, tak musel jít za trenérem. Toho jsem poslechla.
Uvědomují si děti, že mají slavnou maminku?
Vůbec. Když to vezmu podle sebe, tak to bylo podobné. Táta byl hodně slavný, dokud běhal, ale já vyrůstala v dětské nevědomosti. Dětem to dojde později. Táta byl pro mě vzorem až později.
Už jste naznačila, že dvakrát do roka přijíždíte do Čech. Za rodiči?
Jednak, a taky mám smlouvu na Spartě. Piokaždé přijedu a pracuju tady s talentovanými dětmi. Vždycky je to týden až čtrnáct dní.
Rodiče vám nevyčítají, že vás vidí jen dvakrát do roka?
Vyčítají, všichni mi to vyčítají. Ale jinak to nejde, protože děti chodí v Americe do školy. Elinka přiletěla se mnou, Mareček odmítl, protože je mu v letadle špatně, týden prý mu za to nestojí.
Kdo se o synka na Floridě stará?
Mám známé, kteří ho hlídají. Výhoda je, že existuje skype, takže spolu každý den mluvíme.
Jak berou rodiště svojí mámy? Jako exotickou zemi?
To néééé, jezdí sem rády, vždyť tady mají babičku a dědečka. Je docela možné, že až vyrostou a tenis jim půjde, stane se Praha naším evropským sídlem. Mají to tu rády, rozumí dobře česky. Až vyrostou, stráví tady mnohem víc času. Tedy - doufám.
Říkáte, že česky rozumí. A taky hovoří?
Mluvit nechtějí, protože se stydí.Nemají totiž dobrou výslovnost a chybují v gramatice, a mají obavy, že se jim ostatní děti budou smát.
Obě hrají tenis - sníte možná o tom, že jednou vyhrají grandslamové turnaje? Nebo "jen" Wimbledon, který vám ve sbírce chybí?
Ten mi chybí, to je pravda. Jenže tenis je jeden z nejtěžších sportů a může se stát ledacos, než mladý hráč tenisově vyroste. Samozřejmě bych byla ráda, to bych lhala, ale je to strašně dlouhá cesta. A únavná, znám to podle sebe.
Co vás ještě baví, když nejste s dětmi?
Moc času na zábavu nemám, protože se pořád motám kolem dětí. Jako každá normální máma. Vodím je do školy, peru, vařím, nejsem totiž typ, který dá děti k někomu a jde si po svých. Já chci se svými dětmi být. Vyzvednu je ze školy a jedeme na tenis, pak spěcháme na večeři. Jsou to ale hezké maminkovské povinnosti. Je to velká změna, ale kdyby mi někdo řekl, abych si vybrala mezi čtyřmi vyhranými grandslamy a narozením dětí, tak bych ty děti nevyměnila za nic. Posledních jedenáct let je nejlepší období mého života.
Takže jste musela být šťastná, když se vám v devětatřiceti podařilo otěhotnět...?
Byla jsem moc šťastná. Snažila jsem se o to od pětatřiceti, ale dvakrát to nevyšlo a potratila jsem. Zkusila jsem to naposled, a ono se to povedlo!
