Pokud čtete tyhle řádky, možná zrovna sedíme v letadle zpět a je jisté, že zlatá medaile hráčům na krku nezáří. Za všech těch okolností, které národní tým na mistrovství světa provázely, ale není špatný ani bronz, třebaže někoho porážka od Slováků bolí víc než jakákoliv jiná.
Jeden poznatek je však velmi cenný – to, jak se Češi dokáží v poslední době namotivovat k souboji o bronz (loni porazili 7:4 Rusy), zaslouží uznání. K souboji, v němž rozhoduje hlavně to, který z poražených semifinalistů se rychleji vyrovná se zklamáním.
Blogy Vítězslava Čermáka: |
Vždyť medaile je přece medaile. Vzpomínám si na šampionát v Helsinkách před devíti lety, kdy národní výběr podlehl v boji o třetí místo opět Slovákům (v historii MS nás porazili celkem jen třikrát) a tehdy bylo znatelné, jak Čechy bronz příliš "nezajímá". Je pravda, že od zlatého hattricku uplynuly v té době jen dva roky. Byli jsme zhýčkaní.
Ale ještě zmínka ke Slovákům.
O víkendu jejich fanoušků přicestovalo do Finska opravdu hodně, třeba v našem hotelu obsadili snad všech devět pater. Všude slovenština, všude národní barvy. Všude jejich "My sme tu doma!".
Z jejich nacionalistmu je cítit, jak moc vítězství nad námi prožívají. Viděl jsem po sobotním semifinále v zóně pro rozhovory dva novináře, kteří si na oslavu velkého triumfu padli štěstím do náruče a fanoušci ještě hodinu po zápase volali u týmového busu děkovné pokřiky na své hokejisty.
Škoda, že tu možnost neměli letos Češi. Tak třeba za rok, až se ve Skandinávii na místo činu vrátíme.
