Ono je vlastně docela jedno, jak dlouho tu jsem. Za deset dní mistrovství se toho moc nezměnilo. Ta megalomanská a přenádherná Globe Arena stále zeje prázdnotou (nehrají-li zrovna domácí Tre Kronor a občas sborná) a aprílové počasí mění tvář snad co každou hodinu. I draho je ve Stockholmu pořád stejně...
Jen něco málo pro představu: pokud nemáte moc času hledat nejlevnějšího taxikáře, z 50 km vzdáleného letiště vás do města doveze i za sto eur. Stejnou částku musí novinář zaplatit za wifi připojení v hale, což je pro redakční práci nezbytná povinnost. Když jsem pročítal místní tisk, celostránková inzerce poutala akční slevy na běžecké boty, které stály kolem 1100 švédských korun (v té akci). Při kurzu zhruba 3:1 si spočítejte zdejší životní úroveň.
Inu, i tohle je zkrátka Švédsko.
Země, kde se na vás lidé usmívají, i když si cizince nechtějí připouštět k tělu – a přesto z nich máte pocit přívětivosti i bezpečí. Ve fast foodu vám ochotně přidají půl porce kebabu navíc jen proto, že místo "frajs" (v angličtině hranolky) omylem nandali "rajs" (rýži). A že nemáte jízdenku v tramvaji? Revizor po chvilce mávl rukou, když jsem místo ní ukázal novinářský průkaz. Některé věci jsou tu i přes šílenou drahotu nakonec docela fajn.
Tady si nelámou příliš hlavu ani s módní extravagancí, pro opatrnější Čechy už hraničící s exhibicionismem. Hleděl jsem na toho prošedivělého štramáka v kaki plášti a hnědých kožených kalhotech dobrých pár desítek metrů, jenže v ulicích stockholmského centra se za ním neohlédla jediná švédská hlava.
Je to jiný kraj, kde jiní lidé vypadají jinak než u nás. Chovají se jinak. Mají jiné zvyky. Hrají jiný hokej v jiné atmosféře, než je ta česká. A vyžadují proti sobě něco jiného, než doposud uplatňoval v zápasech se Švédy český kouč Hadamczik.
Tak na shledanou ve čtvrtečním čtvrtfinále, hokejové Švédsko. Alespoň takový scénář se v průběhu letošního mistrovství zatím rýsuje.
